Bílé lilie se dávají mrtvým. Těm, kteří ještě nezemřeli, se staví smeták na sporák, aby ho nezapomněli vypnout. Autobiografická tragikomedie o životě, smrti, filmovém propadáku, matce, jejím synovi a neodbytném dr. Aloisi Alzheimerovi. Jen islandský režisér může vymyslet takovou sebevražednou ptákovinu jako natočit devadesátiminutový film o starých lidech, bezvýchodně bloudících v dešti a mlze, nazvat ho Děti přírody, věřit, že to bude hit starší generace a čekat, že na něj někdo přijde. Na tohle do kina nikde nikdo moc nechodí, zdá se, že cílová skupina je imobilní nebo již zemřela.
Tenhle film prostě nefunguje, stejně jako nefunguje sebekrásnější výhled z okna prázdného pokoje, který je situován ve starobinci. A tak dvě podivně pravdivé (ale nikoli pitoreskní) klíčové postavy tohoto komorního příběhu se zvláštní, seversky zarputilou trpělivostí čekají, až se něco zásadního stane. Ambiciózní režisér propadáku na zázrak, kterým je nominace na Oskara, a jeho osmdesátiletá matka na jistotu, kterou je plíživě přešlapující Zubatá, jež slídivě obchází kolem (někdy založí v kuchyni požár, jindy vytopí dům nebo ji vyžene do sněhové vichřice).
V tomto filmu nevystupují dramaticky vyklenuté postavy v mezních situacích, ale jen takoví obyčejní lidé, sem tam koketující s nějakou tou falešnou nadějí, lidé, které není třeba utěšovat ani planě konejšit, když hledají sponzory pro svůj filmový projekt nebo hrob, na který by mohli odejít tiše a smířlivě zemřít. Jsou autentičtí a věrohodní, protože nežijí život, jaký by chtěli, ale jaký je. Nepotřebují, abyste jim fandili a drželi palce, aby se z toho dostali, stačí, když je budete chápat a rozumět jejich zdravým ambicím a nemocným snům.
Islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson (který před několika dny převzal na Febiofestu cenu české filmové kritiky Kristián za přínos světové kinematografii) již dávno překročil hranice svého ostrova ohně a ledu, s nímž (a s jehož svéráznými obyvateli) jsou jeho malé-velké, netriviální filmové opusy nerozlučně spojeny. Vzpomeňme třeba na Anděle všehomíra, balancující na křehké hranici podivného světa takových normálních schizofreniků, mezi blázincem a těmi, kterým ještě nehráblo. Expresivní Ďáblův ostrov, nabízející hustou, naturalistickou deku, pod níž v ruinách nouzovek po amerických vojácích živoří v rytmu rokenrolu, rauši laciného chlastu a krutém, surovém a krásně islandském aranžmá podivně svobodní ztroskotanci. A zmiňované Děti přírody, které Fridriksson rafinovaně přenesl z roku 1991 do svého posledního snímku, s nímž mají řadu společných poloh.
Z magického, krajinářského koloritu tu sice zbyly jen fragmenty (byť je film nasnímán stejným, dvorním kameramanem Fridrika Thóra Ari Kristinssonem). Ale stejně jako se Děti přírody Geiri a Stella nechtějí smířit s tupým čekáním na smrt v domově důchodců a odcházejí zemřít na opuštěná místa svého mládí, tak i Mama Gógó uniká z bezpečných zdí starobince, aby cestou někde zanechala své tělo a přes černobílé retro odešla se svým manželem (který ji trochu předešel) někam, kde budou konečně sami. A vy jí to věříte i proto, že vám to sděluje prostřednictvím koncentrovaného výkonu přesné Kristbjorg Kjeldové, islandské herecké dámy v titulní roli, která ze zbytku castingu činí jen slušný kompars a zvládá všechny polohy své netriviální postavy, jako by se pro ni narodila.
Mama Gógó (ostatně jako většina Fridrikssonových filmů) nemusí být stravitelná pro všechny, neboť vyžaduje divákovu spolupráci a vstřícnost a za odměnu mu pak předá poselství o tom, že naše nepřikrášlená existence není až tak bezútěšná. Příběhy, které se odehrávají na sever od Reykjavíku, mají nezřídka i temnější pointy.
Fridriksson tentokrát natočil zvláštní film o filmu, kombinovaný s poctou své vlastní matce, s níž tento příběh tak nějak prožil. Je to režisér, který zřejmě nikdy nebude natěšeně pádlovat v mainstreamu (a to je dobře!) a bude točit filmy artové a festivalové, jejichž děj se obtížně vypráví a na jejichž prožitek se nezapomíná. Nic převratného se v těchto severských minibaladách neodehrává – někdo přijde, jiný odejde, někdo zemře, druhý přežije, začne sněžit, rackové plachtí pod olověným nebem, po temném útesu ztéká pěna přílivové vlny – a jedna elegantní stará dáma se pachtí s kufrem sněhovou vichřicí. Tak je to jednoduché, přímočaré a oslovující, budete-li chtít naslouchat. Budete-li ochotni otevřít se dotekům, které mohou být stejně drsné jako laskavé, stejně mrazivé jako konejšivé. Když už si koupíte lístek, nebraňte se jim!
MAMA GÓGÓ. Island, Norsko, Švédsko, Německo, Velká Británie 2010, 88 min., 2 kopie. Režie a scénář: Fridrik Thór Fridriksson. Kamera: Ari Kristinsson. Hudba: Hilmar Orn Hilmarsson. Hrají: Kristbjorg Kjeldová (Mama Gógó), Hilmir Snaer Gudnason (režisér), Gunnar Eyjólfsson (manžel Gógó), Margrét Vilhjálmsdóttirová (režisérova žena). Zahajovací snímek Febiofestu 2011, v kinech od 31. března.
