Koncert z Brandeis University z roku 1963 je výtečným důkazem, jak již v té době zněl Bob Dylan nejen sebevědomě, ale i přesvědčivě, jak dokázal pracovat s dramatickým efektem, zároveň je vzácným nahlédnutím do jeho rané tvorby. A to v řadě ohledů…Především, když Bob Dylan vystupoval 10. května 1963 na pódium folkového festivalu pořádaném na Brandeis University, nebyl již žádným nováčkem na scéně, nadějným jménem či příslibem – měl již za sebou své první album a od vydání druhého, průlomového alba The Freewheelin´ Bob Dylan, které obsahovalo takové perly jako Blowin´ In The Wind či Don´t Think Twice, It´s All Right, jej dělily pouze dva týdny, od vystoupení v prestižní newyorské Carnegie Hall pár měsíců, stejně jako od cesty do Anglie. Není tedy divu, že si již věřil a dokázal to dát náležitě svému publiku najevo.
Recenze: Bob Dylan zní z archívu skvěle
Vzhledem k blízkosti vydání druhé desky nepřekvapí, že z něj zazněly hned čtyři písničky – byť hned úvodní, Honey, Just Allow Me One More Chance, není úplná. Ta se zároveň svou milostnou tématikou poněkud vymyká z celkového ladění alba a nejspíš i koncertu (z něj jsou představené nahrávky ovšem spíše výsekem). Dylan byl v té době totiž tím, komu se, poněkud nešťastně, říkalo „protestní zpěvák“, označení, kterému se sám vehementně bránil a snažil se, jak to jen šlo, vymanit z příliš omezující a těsné škatulky.
Nicméně, texty písniček skvělého alba se týkají sociální nespravedlnosti, všudypřítomného rasismu, omezenosti i bigotnosti, militaristického chřestění zbraněmi a podobných, jistě důležitých témat. Zvláště v oné tak vachrlaté době, nahony vzdálené dnešní „pohodě“. Třetí světová válka tehdy byla skutečně za dveřmi a je jasné, že právě Dylan, který vždy velice citlivě reagoval na podněty doby, nezůstal k sílícím signálům hluchý. Ostatně, na Brandeis zahrál své dostatečně výmluvné Talkin´ World War III Blues.
Publiku se Dylanovy politizující písničky jistě líbily, je to slyšet na potlesku, i třeba z toho, jak ztišeně a soustředěně naslouchalo při Masters Of War. Přestože je celé album relativně krátké, přináší velice cenné svědectví o jedné z ranných fází Dylanova vývoje. A závěrem snad jedna perla – nahrávku objevili ve sklepě kalifornského publicisty a spoluzakladatele časopisu Rolling Stone Ralpha Gleasona po jeho smrti. Ležela tam celých dlouhých šestačtyřicet let…