Praha - Svůj svět a své vize představuje Jaroslav Róna v plastikách, obrazech a kresbách od čtvrtka v Galerii Roberta Guttmanna. Expozice s názvem Podobenství je inspirovaná mytologií, sny a chmurnou vizí současné civilizace. Jedná se o výbor z tvorby od roku 1999, k vidění bude do 10. května. "Vzpomínám si na jeho první výstavy v 80. letech a řekl bych, že kvalitu a hodnotu, jakou tenkrát obrazy působily, si uchovaly dodnes," domnívá se kurátor výstavy Arno Pařík.
„Jde o část mé tvorby, která zachycuje nejintimnější stránku. Maluji představy a věci, inspirací je mi sám život. I když je pravda, že vizuálně to ztvárněné se životem, jak ho vidíme kolem sebe, zas tak úplně nesouvisí. Jsou to spíše vize budoucnosti nebo vize, jak by se budoucnost mohla vyvinout,“ prozrazuje o výstavě Róna.
Jeho inspirace pochází i ze světa biblických mýtů a židovské historie. Promítá se z jeho rodinné zkušenosti: „Pro lidi, kteří se narodili těsně po druhé světové válce, to je pocit zmaru, obzvlášť když se narodíte v částečné židovské rodině. Tenhle motiv zmaru nebo ohrožení tam stále mám.“
Inspirace ale přichází i z nečekaného směru. Například k namalování jednoho z obrazů Rónu inspirovala houbová polívka: „Z houbové polívky se mi postupně vyvinula tvář takového exaltovaného proroka. Je to naprosto šílený obraz, který vznikl z určitého rozhození hub a mastných ok.“
V jeho tvorbě z posledních let vystupuje do popředí chmurná vize současné civilizace, nekonečných aglomerací mrakodrapů. I když se k některým tématům vrací, jeho díla se od předchozích liší.
„Liší se především barevností,“ potvrzuje výtvarník, „úplně se mi změnila paleta od typických temných hnědí a okrů k vínovým a fialovým barvám. Ovlivnil mě můj dlouhodobý pobyt v tropech. Také se objevují vize zničených městských aglomerací, které jsem dříve nedělal.“
Jaroslav Róna se věnuje malbě, sochařství, grafice, kresbě, scénickému výtvarnictví a tvorbě vitráží. Zviditelnil se například pomníkem spisovatele France Kafky. Byl jedním ze zakladatelů skupiny Tvrdohlaví, jejíž první vystoupení v roce 1987 bylo nejvýraznější demonstrací nástupu postmoderny v Čechách. Patřil také ke generačnímu divadelnímu hnutí Pražská pětka.
Působí i jako pedagog. „Jsou dost jiní,“ říká o svých žácích, „nová generace se nachází na počátku nového věku umění, o kterém nevím jistě, jestli bude pozitivní, nebo negativní. Jisté je, že tento vstup umělce rozštěpuje na dva základní proudy. A mně zajímá na ně působit a spolupracovat s nimi.“
