Vynikající debut Romany Křenkové Peřiny a chléb je pozoruhodný hned z několika důvodů: zaprvé: autorka je ročník 1955, zadruhé: přestože vzpomíná na celý svůj dosavadní život, činí tak bez nějakého přílišného sentimentu, zatřetí: činí tak jazykem, který je zkrátka krásný, aniž by si na to hrál.
Peřiny a chléb stačí k existenciálnímu zamyšlení
A tak by se dalo pokračovat, od prvních vět si přitom uvědomíme, jak výtečně dokáže autorka vtáhnout čtenáře do děje, její věty jsou navíc prosty nějakých rafinovaných fines, pouze vypráví. Ovšem jak! Když v úvodní kapitole vzpomíná na šok, který zažila, když jí, šestileté, otec oznámil, že slunce jednou vyhasne a vše skončí, a ona se propadá do představ všeobecné nicoty, je to napsáno tak, že se sami zuby nehty držíme, abychom do té temné propasti nespadli také. Přitom, jak přiznává, strach z nicoty ji prostoupil na celý život – i tehdy, když se rodiče rozcházeli, když byla svědkem roku 1968, následné normalizace, neopouští ji ani v krátkém manželství, při pronásledování StB, neustupuje ani v současnosti.
A možná právě díky tomuto prosycení může tak citlivě a empaticky psát o odchodech svých bližních, o přechodech mezi životem, který ještě není smrtí, a smrtí, která již není životem, ale ani ještě ne smrtí naprostou. A možná i proto se s takovým nadhledem staví k vlastnímu egu – to když vzpomíná na svých šestnáct, plných vzdoru, a také ega: "Každé ego se nejdřív musí rozvinout do plné šíře, aby se na další cestě bylo možné od něho odklánět a umenšovat ho, stáčet se do sebe, do původního embryonálního stavu, ze kterého všichni vycházíme. A nakonec se po životě vyvázat ze všech světských pout a vyházet harampádí, protože na co jiného to tady všechno je, abychom se nakonec ega zbavili a mohli odtud navždy vyvanout." Křenková se při tom, jak by se mohlo zdát, nepouští do nějakého „filosofování“, rozjímá však jaksi mimoděk, někde za svými větami.
Její vzpomínání, jakkoli osobní a intimní, je zároveň výpovědí, kterou lze zobecnit na celou její generaci, ale také, doufám, nejen na všechny ty, kteří pamatují stejnou dobu. Překvapivé je, jak mají její osobní vzpomínky mimořádnou schopnost evokovat v čtenáři jeho vlastní vzpomínky, vydobývat je z paměti, uvádět do nich… Zkušenost, již, přiznávám, nemívám příliš často, ovšem právě nad větami knihy Romany Křenkové, rozsahem nepříliš obsáhlé, o to více však plné, se jí nelze ubránit. A vlastně proč.
Křenková dokáže několika slovy evokovat celou dobu, v čemž připomíná – v dobrém, jak jinak – útlou prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. Tak například: "Buřinky mají zaprášená dýnka a nikdo už je nechce… Doba okloboukovaných hlav a uctivých pozdravení paní doktorové je pryč.„ Anebo z doby nedávné: “Náhle se rodící hrdinové revoluce, vzešlí z nedávné minulosti, museli co nejdříve naskočit na roztáčející se kola nové doby. Museli též vymyslet plytké a nevěrohodné příběhy o tom, co všechno za komunismu nemohli a jak byli minulým režimem proskribováni. Museli zapomenout na to, že byli komunisté, kandidáti členství, svazoví mládežníci či jiná vždy ochotná a přisluhující havěť, a hlavně museli vnutit toto své zapomnění ostatním. Byla to hra, která se hraje dodnes. Vynucené dobové tance."
Zdá se vám to příkré? Odsuzující, a to šmahem? Romana Křenková si to může dovolit, poté, co jí zavřeli za šíření Charty manžela, musela mýt záchody a uklízet. K tomu přičtěme stálou pozornost StB. A tak dál, však si to přece všichni dobře pamatujeme, že. Anebo snad ne?
Jaký je tedy vzpomínkový román Romany Křenkové? Rozhodně víc než jen „vzpomínkovým“, tedy takovým, nad nímž si řekneme, to že bychom z paměti vydolovali také. Kdepak! Peřiny a chléb jsou zamyšlením existenciálním, v tom nejširším slova smyslu. A když je ještě jednou zmíněn název, zde jeho vysvětlení: mají-li lidé peřiny a chléb, dokáží přežít úplně vše.
Romana Křenková: Peřiny a chléb, vydal Torst, 2015.