Praha – Herec a galerista Pavel Lagner byl ten student DAMU, který po 17. listopadu 1989 navrhl studentskou stávku. Po studiu pedagogické fakulty a pražské DAMU působil do roku 1992 ve Východočeském divadle v Pardubicích. Na ministerstvu kultury prošel do roku 1994 několika funkcemi (tajemník, vedoucí sekretariátu, ředitel kanceláře). Poté působil ve společnosti AB Barrandov, Artinvest a v pojišťovně Zürich. V letech 2000 až 2004 byl manažerem Galerie Tvrdohlaví v Praze. Od roku 2005 je kurátorem galerií a uměleckých sbírek České pojišťovny a PPF. Už deset let hraje divadlo jako člen spolku Kašpar. V rámci vzpomínek na 17. listopad poskytl rozhovor ČT24, v němž kromě jiného zavzpomínal na tehdejší události a zamyslel se nad tím, co společenská změna přinesla dobrého, i tím, co se nepovedlo.
Pavel Lagner - student, který stál za stávkou na DAMU
Skupina studentů, v níž byl aktivní i Pavel Lagner, už v lednu 1989 pozvala vysoké komunistické funkcionáře na besedu se studenty FAMU, DAMU, UMPRUM a AVU do velkého sálu Městské knihovny. „Večer jsme nazvali Dialog. Pozváno bylo osm hostů včetně Štěpána, generálního prokurátora a ministra vnitra, a my jsme od nich chtěli vysvětlit zásahy z Palachova týdne a srpnových událostí. Z pozvaných nepřišel nikdo a my hovořili k prázdným židlím,“ zavzpomínal Lagner na čas, který 17. listopadu předcházel.
„Pokud se týká 17. listopadu, měli jsme vlastně neuvěřitelné štěstí. 15. listopadu jsme totiž na DAMU za účasti třech nečlenů SSM tuto organizaci slavnostně rozpustili a slíbili jsme si, že 18. listopadu v sobotu ráno bude zakládající schůze studentské samosprávy nebo organizace, která by existovala ne na bázi SSM. Ke všemu na 18. listopad byl naplánován den otevřených dveří na DAMU, takže i ti lidé, kteří nebyli 17. na Národní třídě, přišli do školy, takže my nemuseli nic svolávat, neb už to bylo zařízené z 15. listopadu. Co se týče organizace, tehdy jsme neměli mobily, internet nic, museli jsme běhat a zajímavé také je, že taxikáři nás tehdy vozili zadarmo,“ vzpomínal dál nynější galerista.
Podle něj tři zlomové chvíle, které potvrzovaly konec totalitního režimu, byly: 1) vypískaný Miroslav Štěpán v ČKD, 2) demonstrace na Letné, kdy přišel neuvěřitelný milion lidí, 3) generální stávka a abdikace vlády.
Někdejší výrazný aktivista přelomových událostí, výsledky revoluce dnes hodnotí slovy, že sametu bylo hodně. „Osobně je mi velice líto vzhledem k mým rodičům a celé generaci před námi, že se nedočkali odsouzení lidí, kteří byli zodpovědní za ten čtyřicetiletý marasmus. Nejsem pomstychtivý člověk, nevolám po tom, aby seděli v kriminále, ale chci, aby byli odsouzeni. Takže například jsem přesvědčen, že Brožová-Polednová měla být odsouzena, ale naší povinností by bylo jí ten trest odpustit. Odsoudit a odpustit. Jenže my neudělali ani jedno ani druhé. A to, že komunistická strana nebyla postavena mimo zákon, mě mrzí dodnes,“ uvedl v rozhovoru Lagner.
„To, co mi připadá, že se povedlo, je možná přízemní, ale napadne mne to vždy, když přijdu na veřejné záchodky, ať jsou to pumpy, nebo hospody. Všichni si pamatujeme, jak ponižující to na těchto místech bylo. Ponižující bylo také, že ve čtyři hodiny odpoledne už nebyl k dostání chleba, věčné špiclování a ponižování v těch každodenních situacích je opravdu pryč, a to hodnotím kladně,“ uzavřel Pavel Lagner.