Ostrava – Národní divadlo moravskoslezské připravuje tanečně-divadelní projekt Padající andělé, do něhož se zapojili tanečníci, herci, opěrní pěvci, cirkusoví artisté a také vězni z věznice v Heřmanicích. Účast v projektu je podle francouzského choreografa a režiséra Philippa Talarda učí akceptovat pravidla a připravuje je tak na život na svobodě. Navíc, říká Talard, padajícím andělem se může stát každý z nás.
Padající andělé přizvali i padlé
Na uměleckých projektech pracoval Talard už v několika evropských věznicích, v Lucemburku, Marseille, Římě nebo Berlíně. Ten, který vzniká speciálně pro ostravské prostředí, se ale v něčem liší. „Tohle je první koprodukce divadla a věznice,“ upozornil choreograf a režisér.
S Národním divadlem moravskoslezským nespolupracuje poprvé, loni se například podílel na baletním triptychu Zázrak v tichu. Vytvářel tehdy choreografii na hudbu Gustava Mahlera, tentokrát je autorem hudby jeho krajan, skladatel Armand Amar. „Známe se dlouhou dobu, dělali jsme spolu mnoho věcí. Spojuje nás sentimentalita, stejné myšlení i cítění. Jsme typičtí Francouzi, mísí se v nás emoce s rozumem,“ tvrdí Talard.
Na to, proč do svých projektů často zapojuje i vězně, má jednoduché vysvětlení. „Je tam jedna podstatná myšlenka, a to připravit je na skutečnost, že jednou budou propuštěni. Svoboda totiž s sebou přináší také nutnost akceptovat pravidla, zákony, vyžaduje disciplínu a respekt vůči druhým,“ upozorňuje Talard. To vše je při zkoušení představení třeba.
„Každému se může stát, že se jednoho dne stane vězněm. Ať už na hodinu, na den, měsíc, rok nebo na deset let. Proto se kdokoliv z nás může stát padajícím andělem,“ domnívá se Talard. Multižánrový projekt je poctou všem, kteří byli opuštěni nebo odmítnuti společností, inspirací se přitom stalo dílo a osobnost Jeana Geneta.
Francouzský básník, dramatik a spisovatel vyrostl v náhradní rodině, protože matka jej bezprostředně po narození odložila. Genet, žijící bouřlivě (mimochodem byl odsouzen za krádež a živil se jako homosexuální prostitut), se s tímto stigmatem opakovaně a marně snažil srovnat. Získal pocit, že je vyloučen ze společnosti – tak jako vězni.
Divadelní projekt může k jejich opětovnému zapojení přispět. „Nechtěli jsme být příliš těžcí a drsní, a tak jsme do hudby zakomponovali hodně lyrizujících, zjemňujících prvků – třeba zpěvy. Zpěv je podle mě u vězňů jedním z důležitých prostředků, jak se vyjádřit. Dodává jim pocit svobody, odvádí jejich myšlenky jinam,“ předpokládá autor hudby Armand Amar.
„Chceme zkrátka přenést na diváky co nejvíce emocí,“ dodal. V tom se s ním shodují i ostatní tvůrci. „Určitě to zanechá dojem nejen na divácích, ale i na samotných účinkujících. Každý si ponese nějaké to přemýšlení domů, a to je strašně dobře, když tohle divadlo vzbuzuje,“ poznamenala například sólistka opery NDM Eva Dřízgová-Jirušová.
Premiéru budou mít Padající andělé v březnu, nejprve ve věznici v Heřmanicích, ovšem jen ve zkrácené verzi, a poté v Národním divadle moravskoslezském.
Projekt, na němž by spolupracovali umělci a vězni, není nikterak ojedinělým. Kupříkladu v pražském Centru současného umění DOX byly na přelomu roku vystaveny práce, které společně vytvořili vězni a výtvarníci. Výstavu s názvem Věznice: místo pro umění od 6. dubna hostí Moravská galerie v Brně.