Kde jsou ty doby, kdy si antičtí bojovníci stáhli kalhoty a šli si to na férovku rozdat tělo na tělo? Žádné drátěné košile, brnění, kyrysy nebo přilby s barevnými chocholy a podobné ptákoviny. Jen chlap proti chlapovi, a všichni „naostro“, takže každá dobře mířená rána ťala do živého. Nevím, jestli i tehdy velel ten, kdo měl největšího pindíka, ale v Longeverne to pořád platí (když má někdo pochybnosti, stačí přeměřit), a to je dobře - protože jinak tahle nová Knoflíková válka, která obnovila starou antickou tradici, probíhá na více frontách (než je zdrávo) a ve hře nejsou jenom knoflíky a tkaničky od bot. Začíná válka, kde poteče krev a slzy, ale všichni se musí kousnout, protože kluci přece nepláčou! Jenom, kdyby to bejvali někteří věděli, tak by sem možná bejvali nechodili…
Nové Knoflíkové válce nestačí starý scénář
Když před nějakými sto lety (letos si opravdu připomínáme tohle výročí) napsal učitel a spisovatel Louise Pergaud svoji Knoflíkovou válku (s podtitulem „Román mého dvanáctého roku“), netušil, že se tenhle příběh obyčejných kluků ze dvou znepřátelených vesnic stane nesmrtelný. Není to totiž žádná stravující, košatá, osudová a dech beroucí dramatická story, ale bezstarostně povlávající, nostalgická vzpomínka, jednoduchá a pronikavá jako rána prakem nebo zasloužených pár facek od táty, a zároveň hladivá jako vůně louky pod lesem.
A také zvláštním způsobem naléhavá, neboť nás nenápadně (ale i neodbytně) upozorňuje na to, co všechno jsme ztratili a na co všechno zapomněli, a přitom si to vlastně ani nestačili uvědomit. Každý z nás totiž někdy vedl nějakou tu svoji Knoflíkovou válku, zažil v ní první šrámy, jež mu zanechala na těle i na duši bezbřehou radost z vítězství i uslzenou lítost z porážky v době, kdy naše pocity byly ještě čisté, slzy upřímné a nejisté kroky v kraťasech neodvolatelně směřovaly k dospělosti, která tohle všechno nemilosrdně změní.
- Knoflíková válka / Clément Godefroy, Gérard Jugnot zdroj: HCE
- Knoflíková válka / Marie Bunelová, Kad Merad zdroj: HCE
Možná proto je tohle Pergaudovo rozverné dílko věčné a oslovující, že nám vlastně žádné poselství prvoplánovitě nevnucuje, jen nás malinko přistrčí k tomu, abychom si připomenuli, že jsme na naší cestě zanechali něco jako fant, který si vybrala dospělost, jež z nás udělala „velké kluky“ (kteří už jdou životem v dlouhých kalhotách), a teď je na nás, zdali si ho, alespoň na chvíli dokážeme, chceme(?) vzít zpět. A tímto je Knoflíková válka (ať již bude její původní tvar zmutován jakkoli) ve své podstatě stále živá jako jediná válka, jíž jsme vděčni za to, že trvá, neboť je to vlastně chvála naší zapomenuté nevinnosti.
Nedlouho poté co Louis Pergaud dopsal knihu (1912), došlo k její první ekranizaci (Válka kluků, 1936), která sice nebyla nijak oslnivá, ale rozhodně neměla být poslední. Osm let po vydání knihy se totiž narodil budoucí herec, režisér a producent Yves Robert, nepřehlédnutelná osobnost francouzského divadla a zejména filmu. Vyrůstal na malebném venkově západní Francie, který v něm zanechal mnohé z toho, co později promítl do svých filmových přepisů literárních předloh Marcela Pagnola (Tatínkova sláva, Maminčin zámek) – a co tvoří nezapomenutelnou atmosféru jeho kultovní filmové adaptace Knoflíkové války z roku 1962, jež navzdory svému černobílému formátu dokázala evokovat nejbarevnější reminiscence našeho dětství.
A přestože Robertův dobový režijní rukopis dnes může působit až příliš „oldschoolově“, troufám si tvrdit, že autentická sugestivnost jeho přepisu nebyla dosud nikým překonána. Rozhodně se k ní nepříbližila anglická verze z roku 1994, ale ani současná variace Christopha Barratiera, kterého zejména jeho sborově prozpěvující Slavíci v kleci kvalifikovali mezi tvůrce, jimž je možné chlapecký příběh svěřit, protože ho umí vyprávět.
Zdá se ale, že tentokrát se vypravěč Barratier rozpřáhl až příliš a do klasické story implementoval nové dějové linie, což by v zásadě nevadilo, kdyby jimi postupně nezaválcoval původní příběh někam do druhého plánu, kam zcela evidentně nepatří. Klukovská Knoflíková válka totiž tentokrát probíhá na pozadí skutečné války, neboť je situována do válečného roku 1944.
- Knoflíková válka / Guillaume Canet, Laetitia Castaová zdroj: HCE
- Knoflíková válka / Guillaume Canet zdroj: HCE
Od filmového diváka se čeká, že to skousne a bez problémů, prakticky paralelně bude absorbovat klasické klučičí manévry à la Pergaud, průběžnou a postupně stále sílící odbojářskou linku (poněkud zjednodušeně předstírající, že francouzský venkov byla vlastně jedna velká odbojářská rodina) a navíc přilepený minipříběh židovské dívky Violetty, která našla v Longverne dočasný azyl a má ráda chytrý kluky, kteří mají mozek (což může být v místních podmínkách takový malý problém).
Daleko větší problém je ale ten, že záměr vytvořit originální synergii z paralelní existence dvou absolutně rozdílných válečných konfliktů nevychází tak, jak si tvůrci zřejmě představovali, a místo sjednocující metafory dochází zapojením dalších dějových linií spíše k erozi ústředního dějového leitmotivu a nastolená mimoběžnost a vícekolejnost ubírá atmosféru původnímu sevřenému a čistému tvaru. A to je škoda, řeknou si zejména ti, které kdysi okouzlil. Barratierův přepis totiž překypuje spoustou dobrých úmyslů a přidaných motivů, a zároveň potvrzuje starou pravdu, že dobré úmysly samy o sobě často nestačí.
- Knoflíková válka / Clément Godefroy, Jean Texier zdroj: HCE
- Knoflíková válka / Jean Texier zdroj: HCE
Je jistě správné, když se odvěcí nepřátelé spojí, aby v zájmu vyššího principu mravního učinili dobrou věc, jejich zdánlivě neteční fotříci se přestali prolévat pernodem, vylezli z hospody a proměnili se v aktivní makisty, místní učitel otevřeně pomáhal deportovaným Židům a nakonec všichni společně vyhnali místního kolaboranta, aniž by si dělali velkou hlavu z toho, jak se jim to vrátí. To všechno je nepochybně šlechetné a dobře míněné, jen to místy není dvakrát věrohodné a navíc to zavalilo rozvernou malebnost Knoflíkové války něčím osudovějším a zásadnějším, co je ovšem nahozeno jen v hrubých obrysech, postrádajících autentickou a osobní výmluvnost.
100 let od knihy a 50 let od kultovního přepisu Yvese Roberta ve Francii natočili dokonce dvě „vzpomínkové verze“ Knoflíkové války, aby bylo z čeho vybírat. Spíše klasickou a pak tu inovovanou, která právě přichází do našich kin, jejíž nejvýraznější předností je zejména skvěle vyladěný casting všech dětských partů v čele s malým Gibusíkem, který ho sice nemá největšího, do výšky ho také není mnoho, ale dokáže (když je třeba) nasávat jako velký chlap a jeho nevinné charisma vás zalije všeobjímajícím pocitem absolutní sympatie.
Kdyby si tahle Knoflíková válka tak trochu nehrála na skutečný válečný film, mohla s těmihle skvěle vybranými kluky dojít dál než kousek za půl cesty k původní Pergaudově předloze, jejíž atmosféra, laskavý humor a sdílený pocit návratu do nevinných dětských let je asi to, co jí nejvíce chybí. Ostatně se už mnohokrát potvrdilo, že mnoho scenáristů příběh spíše vykostí, nežli stmelí. Tak trochu to platí i v tomto případě. Ale staří dobří Longverňáci a Verlaňáci to nakonec přežijí, svážou tkaničky, přišijí knoflíky a budou přemýšlet o odvetě (protože takhle to přece nechat nemohou).
LA NOUVELLE GUERRE DES BOUTONS. Francie 2011, 100 min., český dabing, přístupný, 2D. Režie: Christophe Barratier. Scénář: Christophe Barratier, Stéphane Keller, Thomas Langmann, Philippe Lopes-Curval. Kamera: Jean Poisson. Hudba: Philippe Rombi. Hrají: Jean Texier (Lebrac), Clément Godefroy (malý Gibus), Théophile Baquet (velký Gibus), Ilona Bachelierová (Violette), Thomas Goldberg (L'Aztec), Laetitia Castaová (Simone), Guillaume Canet (učitel), Kad Merad (otec Lebrac), Gérard Jugnot (otec L'Aztec). V kinech od 19. dubna 2012.