Včerejší vystoupení Nicka Cavea v pražské Tipsport hale se zcela jistě zapíše ke koncertům, na něž se bude ještě po léta vzpomínat, společně s vystoupením Toma Waitse či Leonarda Cohena. Pikantní na tom ovšem je, že zatímco jak Waits, tak Cohen byli v Praze poprvé, Cave u nás vystupoval mnohokrát.
O tom, že půjde o mimořádnou událost, napovídala předem již vynikající Caveova únorová novinka Push the Sky Away, album, jež ukázalo, že Cave zdaleka nepomýšlí na zasloužený odpočinek, album, jež neznělo jako kdovíkolikátý recyklát, ale přicházelo s novým zvukem i pohledem, a dalo se čekat, že Cave ze své nové desky jistě řadu písní zahraje. Zároveň se vědělo, že hodlá zalovit ve své bohaté a vydařené diskografii, na své si měli tedy přijít i pamětníci – a těch bylo v zaplněné hale mnoho.
Po zajímavém a rozhodně nenudícím úvodu, o nějž se postarala americká písničkářka indického původu Shilpa Rayová, doprovázející se na misionářské harmonium svými expresivně podávanými písněmi, za něž byla po právu odměněna uznalým potleskem, nepůsobila tedy jako nutné zlo, než nastoupí hlavní hvězda večera – naopak, náležitě všechny naladila.
Onen magický moment
A pak se úderem deváté objevila vysoká štíhlá postava Nicka Cavea, jako vždy v černém obleku, a jízda mohla započít. A že to jízda byla, to mi můžete věřit! Hned úvodní We No Who U R z posledního alba ukázala, že se Cave nehodlá držet studiových verzí svých písní – kapela výtečně pracovala s dynamikou a dokázala ji vygradovat jako plnokrevná metalová parta, aniž by ovšem přesáhla onen magický moment, kdy se z přívalu emocí stává pouze ohlušující hluk. Víceméně podobně přistupovali Cave & spol. i k dalším kouskům. Mohli si to dovolit, Bad Seeds jsou v dnešní podobě seskupením výrazných individualit, za všechny snad zmíním multiinstrumentalistu Warrena Ellise, původně člena spřízněných Dirty Three, s nímž Cave spolupracuje již řadu let, napsali spolu hudbu k filmům a Ellisův vklad významně ovlivnil podobu Caveovy současné tvorby.
Již jsem zmínil příslib ohlédnutí – v Praze zaznělo, včetně přídavků, osmnáct písní, z nichž šest, tedy třetina, pocházelo z novinky, za zmínku jistě stojí vynikající Mermaids či „vědecká“ Higgs Boson Blues, v níž se Cave ptal „slyšíte, jak mi buší srdce“ a přikládal si na hruď dlaň fanynky z první řady, jinak ovšem kapela sáhla skutečně hluboko, publikum ocenilo dravou verzi písně From Her To Eternity, původně vydanou v roce 1984, stejně jako syrovou Mercy Seat z alba Tender Prey (1987). V tomto agresivním výsměchu smrti na elektrickém křesle se Cave šíleně vychechtává, milosrdné křeslo že sice žhne, on se však umřít nebojí – a my mu to, chtě nechtě, věříme. Stejně jako mu věříme, když se v písni otce synovi Papa Won´t Leave You Henry zapřísahá, že jej nikdy neopustí – byť víme, že v reálu tomu tak nebylo. Zazněla i jímavá Into My Arms z alba The Boatman´s Call (1997), poznamenaném rozchodem se zpěvačkou P. J. Harvey, stejně jako brutální verze americké lidovky Stagger Lee z mordýřského alba Murder Ballads z roku 1996 o nelítostné přestřelce na Divokém západě, píseň, jejíž text sám Cave obohatil ještě dalšími krutostmi.
V přídavcích došlo i na milostnou píseň Deanna, a když se jak Nick Cave, tak jeho Bad Seeds loučili novinkou We Real Cool, bylo jasné, že si Prahu – opět – zcela podmanili.
