Tyhle Vánoce pro ně budou navždy spojeny s peklem. Ten den, 26. prosince roku 2004, začal v thajském přímořském letovisku Khao Lak jako každý jiný. V noci usínali Henry, Maria a jejich tři malí synové se vzpomínkou na vypouštění mihotavě osvětlených balonků, jež se posléze rozplynuly v tropické tmě nad oceánem, a ráno je zastihlo u hotelového bazénu a na pláži, na prahu dalšího pohodového a bezstarostného dne. A nikdo z nich v tu chvíli netušil, že v 7:58:53 místního času pohnulo mořským dnem nedaleko Sumatry, ve studené hlubině třiceti kilometrů pod dosud klidnou hladinou, gigantické zemětřesení, které překročilo devět stupňů Richterovy škály, dalo do pohybu vodní masy o objemu nějakých třiceti kilometrů krychlových a nakoplo tak ničivou vlnu tsunami, již mělčí pobřežní oblasti katapultovaly až na běsnící třicetimetrový válec. A ten při nárazu na pevninu dravě smetl všechno, co mu stálo v cestě, včetně 220 000 tisíc ztracených lidských životů. Zhruba za dvě hodiny od erupce zaútočila vlna na thajské pobřeží a Maria s Henrym začali heroický boj o záchranu své rodiny.
Tento distribuční týden je v českých kinech vcelku bohatý na premiéry filmových opusů, natočených podle skutečných událostí (ze šesti kousků jsou takto ukotveny tři). Zřejmě nejvolněji se reálem nechala inspirovat retro žánrovka Gangster Squad – Lovci mafie, kde si to v neúprosně vedené bitvě o L.A. na sklonku čtyřicátých let mezi sebou rozdávala malá skupina všehoschopných policajtů a gangsterský boss Mickey Cohen, jenž měl našlápnuto, aby se stal nekompromisním vládcem Města andělů.
Téměř dokumentární rekonstrukcí je pak krvavá vzpomínka na Summit G8 v Janově v roce 2001 s ilustrativním názvem – Diaz: Neuklízej tu krev (recenzi si na webu ČT24 budete moci přečíst ještě dnes). Bezprecedentně surový útok na demonstranty, kteří to již stejně balili, vzbudil zjitřenou pozornost, vyvolal vlnu odporu a inspiroval i tento film.
A do třetice všeho dobrého (či spíše zlého) pak přichází tahle vánoční tsunami, jež byla jednou z největších přírodních katastrof v dějinách lidstva, zhruba osmkrát rozsáhlejší, nežli byl dosud nejčastěji uváděný masakr způsobený erupcí sopky Krakatau v roce 1883. Člověk byl znovu nekompromisně upozorněn, že jsou síly, na které prostě nemá, a že musí brát varování macechy přírody s respektem a pokorou.
Ale našli se i takoví, kteří se v tomhle zpěněném, nezastavitelném přívalu nepoložili, nesklonili hlavu a podle hesla Nic nás nerozdělí se pustili do boje. Tenhle autentický film je poctou všem, živým (z nichž část byla angažována do komparsu) i mrtvým (jichž bylo možná více), které krutá vlna spláchla, semlela a nakonec vyvrhla na bahnitou a zdevastovanou zem.
Když vraždící příval vybil svoji sílu, jsme svědky prvního zázraku, neboť Maria (Naomi Wattsová) a Henry (Ewan McGregor) se vynořili z té zalykavé vodní spousty a přežili. Těžce zraněná Maria, pro niž delší pobyt v kontaminované břečce, kterou se s nejstarším synem Lucasem brodí dál od pobřeží, znamená téměř jistou smrt, a klikař Henry, jenž s neuvěřitelným štěstím zachránil dvě menší ratolesti a naplněn ničím nepodloženou vírou, že uspěje, se pustil do hledání zbytku své rodiny.
Přežití je základ, ale k vzájemnému setkání (pakliže k němu vůbec dojde) mají všichni ještě hodně daleko. Tak o tomto je tenhle pravdivý a s velkou jistotou a přesvědčivostí natočený film a jakkoli se může zdát, že toho na jeho téměř dvouhodinovou stopáž není příliš, nebudete mít pocit, že jeho obsah je řídký a vyprázdněný (byť je možné souhlasit s tím, že je svým způsobem poněkud stereotypní).
Jeho struktura je jasná a přímočará jako první úder vlny o pevninu. Kdybychom chtěli tenhle opus tarantinovsky rozčlenit do kapitol, mohly by se stručně a výstižně jmenovat: Rozdělení, Hledání a Setkání. Osud a nevyzpytatelný vír vodního přívalu tu zamíchal karty jako zručný scenárista, rozestavil hlavní figury do zajímavého dramatického schématu, nakladl před ně další překážky, které musí překonat, ale hlavně v nich neudusil odvahu a sílu jít dál s vírou, že se ještě někdy obejmou.
A síla tohoto vlastně hrozně jednoduchého příběhu s očekávaným vyvrcholením spočívá, myslím si, v tom, že v každé z jeho sto třinácti katastrofických minut si uvědomujete (měli byste si uvědomovat!), že to, co se odehrává na filmovém plátně, se takhle stalo i ve skutečnosti. Že tohle tito lidé prožili a přežili a teď vám o tom, jako ti, kteří ví, vydávají svědectví.
Poměrně neznámý španělský režisér Juan Antonio Bayona (upozornil na sebe již v Sirotčinci) tenhle dramatický a emocionální nářez, jenž vyžadoval i zvládnutí netriviálních digitálních triků, natočil s bravurou zkušeného borce a jeho posun od tvůrce hudebních klipů k vypravěči velkých témat a osobních dramat je pozoruhodný. A nic na tom nemění fakt, že takováto témata již sama o sobě stimulují citlivost filmového diváka vlastně ještě dřív, než padne první klapka.
Prostě to, co by v klasické fikci bylo pokládáno za kalkul, usilující o brutální dojení citů, tu (vzhledem k autentičnosti příběhu) funguje jako spontánní souznění se skutečně trpícími, bojujícími a zaslouženě vítězícími. Nic nás nerozdělí (nápovědná kreativita distributora při tvorbě titulku je bonus, který bych si odpustil) je tak film, jenž není primárně slzopudný, ale slzy vskutku vzbuzující, v čemž můžete, při bližším pohledu, shledat přece jen jistý rozdíl.
- Nic nás nerozdělí / Ewan McGregor zdroj: Bontonfilm
- Nic nás nerozdělí / Naomi Wattsová zdroj: Bontonfilm
Bayonův jednoduchý a přehledný styl vás navíc dokáže do příběhu Marii a Henryho překvapivě vtáhnout, od čehož už je jen malý krok k tomu, abyste se na ně osobně navázali a začali s nimi prožívat jejich utrpení, sdílet jejich naději a prolévat bolestné i šťastné slzy. Vedeni správným instinktem režisér ani jeho scenárista Sergio G. Sánchez nepřipouštějí, aby vás při tom rozptylovaly příběhy jiných (podobně postižených), kteří tvoří spíše jen kulisu v druhém plánu. A přesvědčivé herecké výkony Ewana McGregora, na Oscara nominované Naomi Wattsové a velkého hereckého příslibu, jímž je malý Lucas alias Tom Holland, jsou natolik výrazné a oslovující, že na osudy ostatních vlastně nejste ani příliš zvědaví.
S narůstajícím časem a postupem do vnitrozemí, podobně jako tsunami, ale ztrácí i tenhle snímek sílu a dech, a nedokáže již udržet nasazené tempo, syrový kolorit a sugestivní atmosféru. Scénář, jenž na rozdíl od režie nepatří mezi nesilnější složky filmu, ho v této fázi příliš nepodporuje a pomáhá si stále častěji nečekanými náhodami, které vypadají daleko spíše jako účelový konstrukt nežli přesvědčivá realita, a také zbytnělým patosem tam, kde by bylo výmluvnější jen jednoduché gesto.
Nicméně jako celek tenhle film šlape poměrně dobře a navíc nás jeho dramatický a emocemi naplněný příběh nementorsky nabádá, že budeme-li věřit sami v sebe, budeme-li schopni a ochotni ze sebe vydat opravdu všechno a budeme-li se moci spolehnout jeden na druhého, není opravdu nic, co by nás rozdělilo. Bylo by hezké, kdyby to platilo, i když se na nás právě neřítí tsunami. A tak je tenhle jejich příběh tak trochu i náš.
THE IMPOSSIBLE / NIC NÁS NEROZDĚLÍ. Španělsko/USA 2012, 113 min., české titulky, 114 min., od 12 let, 2D. Režie: Juan Antonio Bayona. Scénář: Sergio G. Sánchez. Kamera: Óscar Faura. Hudba: Fernando Velázquez. Hrají: Naomi Wattsová (Maria), Ewan McGregor (Henry), Tom Holland (Lucas), Samuel Joslin (Thomas), Oaklee Pendergast (Simon), Geraldine Chaplinová (stará žena). V kinech od 31. ledna 2013.
