Vidět Eiffelovku. Být lepší než rodiče. Najít balanc. Abychom vyhráli. Největší přání jsou někdy překvapivá, nejvíce se v nich ale skloňují slova „láska“ a „svoboda“. Dokumentaristka Olga Špátová se z odpovědí na otázku „Jaké je tvé největší přání?“ pokusila sestavit portrét svých vrstevníků, první generace, která dospěla v demokracii. Sama si natáčením své největší přání splnila - navázat na dva stejnojmenné projekty svého otce, dokumentaristy Jana Špáty.
Film začíná archivními záběry, na nichž je devítiletá Olga se svým tátou Špátou, jak mu říká. Špátová ale upozorňuje, že nechtěla dělat vzpomínkový film, archivy, včetně pasáží z předchozích dvou Největších přání (1964 a 1990), užívá jen jako koření.
Jistému srovnávání se při představování filmu přesto nevyhnula. „Táta používal redaktora, což z jeho prvního filmu dělalo malinko anketní film. Ale ten druhý a i ten můj jsou opravdu filmy, používají filmové prostředky, tzn. jsou vystaveny především ze situací, vyjadřují se hudbou, obrazem,“ podotkla Špátová, která je nejen režisérkou projektu, ale také autorkou námětu a scénáře a kameramankou.
Od začátku věděla, že třetí Největší přání nemůže být socilogickou sondou, ale jedině autorským filmem - pohledem na mladé lidi mezi osmnácti a třiceti lety a jejich hodnotový žebříček. „Chtěla jsem, aby tam byli ti, kteří vědí, kam jdou, a také jsem tam chtěla ty, kteří jsou v bezradnosti mládí ztraceni,“ prozradila.
Ve filmu se mihne zhruba stovka „hrdinů“ - rozdílných náboženských vyznání a politického přesvědčení; zdraví i handicapovaní; jsou z města i venkova; kamera je zachytila při oslavě narozenin, při maturitě, ve vězení, při fandění hokeji… V dokumentu se objeví i dvě známé tváře: dirigent Jakub Hrůša a zpěvačka Aneta Langerová (nazpívala také vokály k původní hudbě Aleše Březiny, která film provází).
A jaké je jejich největší přání? „Téma se nemění. Je to touha po lásce a hledání svého místa na světě. Ale co se změnilo, jsou kulisy: možnosti a podmínky,“ shrnuje své poznání z dvouletého natáčení Špátová.
Důležité pro ni bylo, že točí film o první generaci, která dospěla za plné svobody. Filmovat začala při vzpomínkovém pochodu z Albertova na Národní třídu, přesně dvacet let poté, kdy její otec Jan Špáta natáčel během demonstrace 17. listopadu 1989 druhé Největší přání.
„Byli vděční, že žijí ve svobodě, zároveň ale byli znechuceni současnou politikou,“ říká Špátová o účastnících vzpomínkové akce. „Jednou z nejpřekvapivějších věcí na mých vrstevnících pro mě bylo, že lidé mezi 18 a 30 lety jsou ohromně angažovaní pro společnost. Touží za svobodu bojovat, jenom jsou zmateni a nevědí, jak na to, kdo je přesně jejich nepřítel, můžou všechno a najednou je svoboda pro ně ohromně těžký úkol…“
Zároveň ale dokumentaristka tuto zmatenost nevidí jako něco negativního. Společným rysem mladých lidí je totiž podle ní kromě uvědomění si, že za svobodu je třeba se brát i prát, také překvapující naděje.
Do tuzemských kin vstupuje Největší přání, které vzniklo s přispěním České televize, 20. září. Ještě před uvedením do distribuce byl snímek vybrán do soutěže 28. ročníku mezinárodního filmového festivalu ve Varšavě (Warsaw Film Festival), který se koná od 12. do 21. října 2012.
