Nad čarou, pod čarou. Je škola základ uměleckého života?

Praha - Má pro výtvarníka umělecká škola smysl? K čemu je akademický titul? Nastavit zrcadlo současné situaci vzdělávání v umění a vzbudit diskusi chce projekt pražského Centra DOX. Jeho hlavní částí je výstava devíti výtvarníků, kteří se na vysokou školu nedostali hned napoprvé. Ale změnilo to, že se jejich jméno nakonec objevilo „nad čarou“, něco?

Nad čarou - projekt o smyslu uměleckých škol (zdroj: ČT24)

Projekt Nad čarou - jednosměrná zpátky navazuje na šestiletou tradici výstav Pod čarou, které dávaly prostor nepřijatým uchazečům o studium na veřejných vysokých uměleckých školách. K vidění na nich byla díla i aktuálních vystavujících - těch, kteří se nakonec „dostali“ a školu buď ještě studují, nebo jsou čerstvými absolventy. 

Pro DOX měli vybrat ze své tvorby čtyři díla - dílo z období před přijetím na školu, dílo, které se během studia setkalo s kladným hodnocením, dílo, které naopak vyvolalo negativní odezvu nebo nepochopení, a dílo, které by umělec předložil na přijímacích zkouškách, kdyby se hlásil nyní. 

Jakub Jurásek / bez názvu
Zdroj: ČT24/Centrum DOX

Odpovědnost výběru se tak z kurátora částečně přesunula na vystavující výtvarníky. „Samotný výběr je reflexí jejich dráhy a toho, co jim škola dala,“ upozorňuje kurátorka Tereza Jindrová. To chce také projekt postihnout - jaký je vztah mezi uměleckými školami, uměním a reálným životem. „Mě tahle otázka napadla, když jsem sama skončila školu,“ přiznává vedoucí projektu Nad čarou Barbora Johansson Pivoňková. „Člověk se rozkoukává a přemýšlí, co bude dál.“

Odpovědi se různí. Například výtvarník Evžen Šimera, který projekt podpořil, tvrdí, že studium přináší úžasné privilegium věci kazit. „Nejčetnější odpovědi byly ve smyslu, že škola je svým způsobem uzavřený prostor, kde je člověk šest let, a potom vylzeze a v podstatě začíná znovu. Škola je uzavřená instituce, nekomunikuje s veřejným prostorem, s realitou, připravuje člověka na něco, co nenastane. A to je zajímavý problém,“ upozorňuje Barbora Johansson Pivoňková.

Často tím největším problémem je vůbec prorazit na výtvarné scéně a trhu s uměním. Jestli a jak k tomu pomůže umělecké vzdělávání, řeší i publikace, která vychází zároveň se začátkem výstavy. V názvu má spojení, které jde v Česku dohromady ztěžka - Umělec, vila a bazén. O své názory (nejen na to, jestli by umělec vilu a bazén mít měl) se v ní podělila padesátka absolventů, profesorů, galeristů i studentů, například Aleš Najbrt, Roman Týc, Otto Urban či Kateřina Šedá.

Anebo Jiří David, který se na AVU dostal až na sedmý pokus. Ve výtvarném světě se přesto prosadil - ať už jako člen skupiny Tvrdohlaví, nebo autor neonového srdce nad Hradem či sochy z klíčů k výročí sametové revoluce. „Jsem rád, že se lidé nedostávají úplně napoprvé na vysoké školy. Protože práce těch, kteří mají tu vytrvalost a energii přesvědčit sebe a své okolí, že to má smysl, má v budoucnu význam a smysl i pro celou uměleckou komunitu,“ domnívá se. Sám mladé výtvarníky připravuje jako pedagog na pražské UMPRUM.

Jiří David: Jsem rád, že se lidé nedostávají napoprvé (zdroj: ČT24)

Ke knize si lidé mohou od května doslova připnout výstavní katalog - obě části spojuje zip. Výstava Nad čarou - jednosměrná zpátky je v DOX k vidění od 11. dubna do 30. června. K tématu přispějí také interaktivní workshop, přednášky a diskuse.