Přestože již měsíc není Ivan Martin Jirous mezi námi, nejen jeho osobní příklad, ale i jeho dílo žije dál, a nepřestává nám připomínat, že podobně jako čest je i umění, skutečné umění, pouze jedno – poctivé, autentické a často doslova zaplacené umělcovou krví a bolestí. Jirousovu sbírku Magorovy labutí písně si nyní můžeme poslechnout v autorské recitaci na stejnojmenném CD.
Magorovy labutě žijí dál
„To jsou Magorovy labutí písně, psáno ve věznicích Litoměřice, Ostrov, Valdice, 1981 až 1985. Věnováno Vratislavu Brabencovi.“ Tak začíná album, natočené v roce 2009 ve Vrchlického divadle v Lounech, album, jež přináší všech sto osmdesát tři básní Jirousovy zřejmě nejlepší, ale i nejznámější sbírky. A můžeme předeslat, že jak byl Jirous vynikající básník (a samozřejmě i výtvarný kritik, esejista, organizátor…), stejně tak byl vynikající recitátor, který nepodléhal patosu, své verše četl spíše civilně, čímž jen podtrhoval jejich vyznění. A tak i recituje všechna čísla své sbírky Magorovy labutí písně.
Sbírky, při jejímž čtení nás zákonitě přepadá svíravá úzkost, a to nejen ze samotného obsahu básní, ale také z okolností jejich vzniku. Jirous je psal v těch nejtěžších podmínkách věznice ve Valdicích, ve třetí nápravné skupině, mezi vrahy, násilníky a podobně, tedy skutečně a doslova: v pekle. A co odtud jako básník vynesl, může budit jen úžas a obdiv. Uchovat si totiž v tomto pro normálního smrtelníka nepředstavitelném prostředí aspoň trochu jasný rozum a lidskost je úkol téměř nadlidský. Nezcyničtět, neokorat, nestat se jedním z pekelníků… Magorovy labutí písně tak můžeme vnímat současně i jako dokument vypovídající o našem nejtěžším kriminále, ale také jako popis osobního boje s tímto peklem, jako osobní zpověď i pokus zachránit holý život, rozum, čest.
Magorovy Labutí písně
„Což nutně když se básník dusí / exodus následovat musí?“ ptá se Jirous a jeho život nám dal odpověď – ne, exodus následovat nemusí, a to ani skutečný, do zahraničí, ani vnitřní. Věděl totiž, že by se tak vědomě postavil stranou, sám že by se umlčel. Verše „Monotónní můj itinerář posledních let / Jako kdybych už jen s eskortami / měl Čechy uvidět“ tak jen ilustrují důsledky jeho zcela svobodné volby – volby, za niž se ovšem, jak již bylo řečeno úvodem, platí. V Jirousově případě to bylo nejen více než osmi odsezenými lety, ale i veškerou bolestí, již mu věznění přineslo. Dokázal-li z něj vytěžit tak silnou poezii, jakou jsou Magorovy labutí písně, děkujme mu za to.
V rozhovoru s Vladimírem Drápalem, vydavatelem a majitelem Guerilla Records, které toto krásné a silné CD vydalo, Jirous k autorské recitaci v roce 2009 řekl: „Pokud si na to básník potrpí, tak může posilovat jeho samolibost, a pokud je kritickej, tak může podle ohlasu, respektive spíš neohlasu, pochopit, že to, co čte, nikoho nezajímá a zařídit se podle toho…“ V případě Jirousově to ovšem neplatilo – stačí si jen pustit CD Magorovy labutí písně a přesvědčit se na vlastní uši.