Praha - Boží mlýny mohou mít někdy dost svéráznou podobu. Třeba negramotné dělnice a outisederského securiťáka jako ve filmu Louise-Michel francouzské autorské dvojice Benoîta Delépinea a Gustava Kerverna. I v ekonomické krizi, tak jako ve všem, jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější, a tak když se hrdinka jejich snímku Louise ocitne jednou ráno v prázdné tovární hale s otázkou, co dál, jestli jít na pracák nebo zabít šéfa, neváhají ji popostrčit k druhé možnosti. Spolu s nájemným vrahem Michelem, který by nezabil ani mouchu, se Louise v cynické a groteskní road movie vydává zbavit svět jednoho tuneláře a, jak to tak bývá, cesta je mnohem důležitější než cíl.
Louise-Michel aneb Outsideři všech zemí, spojte se
„Chceme sociální western současnosti, kde se hodní stávají zlými a zlí jsou padouchy zcela nového typu, který byl ve filmu sotva kdy popsán,“ uvedli k filmu Delépine a Kervern, režiséři a autoři scénáře zároveň. Jejich snímek pobaví nejen levicové intelektuály, nezaměstnané, jejichž místo padlo za oběť „reorganizaci“, a ty, kteří mají doma kuponovou knížku Harvardských fondů. I když ti ke konci filmu asi nejvíc pocítí škodolibé zadostiučinění.
Tvůrci brnkají na společensky citlivé struny, dělají si legraci z nezaměstnaných, smrtelně nemocných i transsexuálů, ale jejich černé vtipkování zůstává vždy v hranicích dobrého vkusu. Louise-Michel je důkazem, že absurdnost může mít často k podstatě blíž než sebereálnější popis. Přes cynismus a ironii poukazuje na to, že na spravedlnost a fér jednání má nárok opravdu každý, a když na to ti „mocnější“ zapomínají, těžko se mohou divit, že jim pak někdo u bazénu na Bahamách přes olivu v martini prostřelí hlavu (obrazně i neobrazně).
Hlavní dějová linie francouszkého snímku je prostá – najít a zabít šéfa, který zpískal zavření továrny. Louisin návrh, že by to bylo lepší investování směšného odstupného než nafocení nahého kalendáře nebo otevření pizzerie, je přijat jednohlasně. Cesta „mstitelů“ Louise a Michela vede z městečka v Pikardii, kde práce v továrně znamenala široko daleko jediný zdroj příjmu, přes úřednický Brusel až do daňového ráje v Jersey. Tvůrci na prostý základ nabalují méně i více (ale spíš více) groteskní scény, aniž by ale ztratili nit a divákovu pozornost.
Každou z postav, na které podivná dvojice cestou natrefí, se Delépine a Kervern trefují do nějaké pokřivenosti našeho civilizačního europrostoru, v němž se v zájmu člověka na člověka zapomíná.
Ekofarmář je trefou do in návratu k jahodám bez postřiku a kuřatům zabíjených ve spánku, chodec s gps navigací pro cestu z práce domů naopak trefou do souběžného trendu vyvinout technologie, které by za nás dokázaly zavázat tkaničky, upéct buchtu i nás teleportovat na Mars, úřednice na elektrovozítku trefou do byrokratického šimla, jenž přes samé papíry nevidí les, Michelův přítel, bláznivý spisovatel, který simuluje útok na newyorská dvojčata, trefou do paranoidní posedlostí terorismem a zřízenec v krematoriu, jenž se pozůstalých ptá, zda nemají oheň, extracynickou trefou do vnímání konečnosti (čehokoli).
Nejvíce ale společnosti samozřejmě nastavuje zrcadlo ústřední dvojice – hromotlucká Louise a ztroskotanec Michel. Jsou zhmotněním krajního já každého diváka, který platí za otop a střechu nad hlavou, a v duchu sociálního westernu svou misí říkají: I když si myslíte, že jsme upachtěné nuly, outsideři a směšní blázni, není radno nás podceňovat!
Louise-Michel – v kinech: od 10. 9.; režie a scénář: Gustave Kervern a Benoît Delépine; kamera: Hugues Poulain; hrají: Yolande Moreauová, Bouli Lanners, Mathieu Kassovitz, Benoît Poelvoorde, Albert Dupontel.
GALERIE
Z filmu Louise-Michel