Lou Reed, který vystoupil 4. července v pražském Divadle Archa, není žádný zelenáč, v dubnu oslavil sedmdesátiny, na muzikantský odpočinek ale zatím nemyslí. Naopak, nedávno vydal dvojalbum Lulu, na jehož natáčení se kromě Reeda, jenž napsal všechny skladby, podílela také skupina Metallica. Spojení, které zpočátku působilo velice nečekaně a překvapivě, prokázalo svou logiku – Reedovy polomluvené party jsou poháněny a oblévány přívalem hutných kytarových riffů, výsledek pak nezní jako nic, co doposud Reed natočil (o Metallice nemluvě).
Bylo tedy jasné, že letošní Reedovo turné se bude točit hlavně kolem písní z nového dvojalba, zároveň se dalo čekat, že Reed hrábne do svého zpěvníku, a to pěkně zhluboka: celé turné se totiž jmenuje Od Velvetů k Lulu. A tak nějak to také v Arše vypadalo. Tedy, jen v dobrém!
Po úvodu, který obstarali muzikanti z Reedovy početné doprovodné (a pěkně mladé) kapely se konečně neprodyšně zaplněná Archa dočkala. Lou Reed začal hned pěkně zostra, a sice Branderburg Gate, první písní z Lulu. Možná by ale bylo na místě, ještě než se pustíme do zprávy o koncertě, krátké přiblížení celého velice zajímavého projektu. Dopřejme si tedy rychlý střih…
„Pandemonium lidské perverzity“
Reed, který se nikdy netajil různými literárními inspiracemi, ostatně již své The Velvet Underground založil s úmyslem převést do rockového jazyka romány Williama Burroughse, natočil výtečnou vlastní adaptaci Poeova Havrana, s režisérem Robertem Wilsonem spolupracoval na poeovském projektu Poe-Try, napsal hudbu pro Wilsonovu inscenaci Wellsova Stroje času. Nepřekvapilo tedy, že si pro své poslední album vybral hry Franze Wedekinda Duch země a Pandořina skříňka, známé též jako „Lulu“.
Nebyl první, koho příběh mladé, sexem sršící tanečnice, jež jde přes mrtvoly vzhůru, až nakonec, po setkání s Jackem Rozparovačem, padá ke dnu a končí jako prostitutka, příběh plný násilí, smyslnosti i krve oslovil – opera Lulu, již napsal Alban Berg patří ke skvostům soudobé hudby, podle jejího příběhu byl natočen film, hraje se jako činohra.
Není těžké pochopit, co Reeda na celém příběhu přitahovalo, v jeho podání pak vztah plný sadomasochistických tendencí nabyl ještě ostřejších kontur, a dlužno dodat, že se ve svých textech rozhodně na nic neohlížel. Hudební doprovod vše jen umocnil, minimalistické opakování valivých figur, jindy naopak táhlé skluzy smyčců, stále však plné napětí. Album to jistě není příjemné na poslech, jak zvukově, tak textově, ponoříme-li se ovšem do jeho hlubin, odměníme se nevšedním zážitkem, procházkou po skutečně hodně divokých krajích, výletem za hranice normálnosti.
Podobně jako na starých albech Velvetů, především pak na dlouhých, zběsile trýznivých skladbách jako Sister Ray nebo na Reedově experimentálním hlukovém albu Metal Machine Music, ve své době považovaném za nejhorší rockovou desku všech dob, dnes však naopak ceněném. A když už jsme zmínili literaturu, vybaví se při poslechu Lulu Šaldovo hodnocení Huysmansova románu Tam dole: „pandemonium lidské perverzity“. Ano, ovšem skvěle zpracované, umělecky, s odstupem.
Album, jak ho chci já
Po vydání se ovšem na album jako supi vrhli kritici a především metaloví na něm nenalezli ani trochu kladného, a tak jsme mohli číst výroky typu: „jediné, k čemu se Lou Reed za tu dobu rozhoupe, je nahodilé stařecké blábolení (zpěv od něj opravdu nechtějte), vypouštěné do masy nepříliš zajímavých střednětempých riffů“ či "to, co se line z reproduktorů například během Little Dog, musí přesahovat i hranice tolerance fanoušků největších experimentů". Lze se nad tím pousmát, kdyby se často neobjevovaly vyloženě sprosté výpady, ohánějící se Reedovým věkem a podsouvající představu slintajícího senila, člověka umělecky zcela impotentního.
Deska zkrátka šokovala, což je jen dobře. Až to ovšem vypadalo, jako kdyby to všichni brali jako osobní urážku, zradu – jak nám to ten Lou (a Metallica) mohl udělat? Při bližším a nepředpojatém pohledu na jeho celou tvorbu ovšem musíme přiznat, že se zase nic tak hrozného nestalo, a vlastně ani nového, Reed že jen prostě rozvedl a do dokonalosti dovedl to, co již bylo na různých jeho albech v různé míře obsaženo. A řekněme to ještě jinak: podle všeho si řekl: kašlu na vše, kašlu na vás a udělám si album tak, jak ho chci já. Skutečnost, že se mu k tomu podařilo přimět hochy z Metalliky, mu jen – a jim samozřejmě také – slouží ke cti. Metallica zcela plní roli, jež jí byla Reedem určena, vše je zcela funkční a slouží celkovému vyznění. Podobně jako obal s objekty na hranici obscenity, připomínající pozdní dílo Marcela Duchampa.
Lou Reed měl svůj den
Potud tedy přiblížení jádra pražského koncertu, a můžeme se vrátit k jeho průběhu. Jak již bylo řečeno, Reed měl kapelu skutečně početnou, sedm muzikantů ale nebylo rozhodně do počtu, naopak, několik kytar, klávesy a housle nabízely mnoho barevných množností, které kapelník náležitě využíval. Předem je také dobré říct, že navzdory jejich počtu hráli všichni spíše komorněji, lze-li to vůbec tak říct.
V úvodní Branderburg Gate Reed představuje prostitutku Lulu, absintové pitky i její temné sny o Nosferatovi uvězněném na ostrově doktora Moreaua a řadu dalších pěkně morbidních záležitostí – odpovídala tomu i hudební stránka, kytary se spojily do jedné zvukové stěny, tvořící ideální doprovod Reedovu polomluvenému, polozpívanému projevu.
Následovalo první ohlédnutí za minulostí, a to do dob prvního alba The Velvet Underground and Nico z roku 1967. Heroin v Praze Reed předvedl sice v jemnější aranži, ale v dosti delší verzi a dlužno dodat, že ani tak nic neztratil ze své naléhavosti. Aby ne, píseň o pocitech narkomana, komentujícího okolní svět, rozhodně není žádný čajíček. Zajímavý je přitom aranžérský posun – v Praze totiž Heroin zazněl v poloze lehce rozhoupané, jež se pocitově až blížila kamsi k country. Pikantní ovšem je, že první demo nahrávka, kterou Reed s Johnem Calem pořídili (Velveti ještě neexistovali), vypadala také přesně jako z Nashvillu.
Z debutového alba Velvetů pocházela i další písnička, též „drogová“ I'm Waiting for the Man. Původně pěkně syrový dialog minimalistického klavíru s kytarou byl také lehce zjemněn, opět lze jen pochválit Reeda i kapelu, že nabídli jinou verzi, než má každý zažitou. Také následující Senselessly Cruel z alba Rock'n'roll Heart (1976) zněla spíše komorněji, až se zdálo, jako kdyby Reed s věkem zklidněl. Na podobné myšlenky ale bylo možné zapomenout s další písní z alba Lulu, a sice Mistress Dread – a opět lze jen pochválit kapelu, která se sice držela verze, již nahrála Metallica, ale nesnažila se ji příliš napodobovat, ostatně by to ani moc dobře nešlo.
Reed se pak opět pohroužil do minulosti, velice trpká píseň Street Hassle ze stejnojmenného alba z roku 1978, která pojednává o tvrdé realitě světa prostituce a drog, vyšla výtečně, jistě i díky partu houslí. A když už uvádíme písně „z minula“, lze říct, že pro letošní turné si Reed vybral nejen alba, ale i písně, které jsou nějak emočně silné, ba přímo vyhrocené. Taková byla i tichá Cremation z alba Magic & Loss, v níž se Reed vyrovnává s úmrtím dvou přátel – a když zpíval o tom, že popel jsi a v popel se obrátíš, běhal z toho mráz po zádech. Stejně jako při písničce Sad Song. Reedův výběr byl zajímavý, i pokud jde o časové hledisko – většina písniček byla totiž spíše starších než novějších. Nechceme to nějak rozebírat, ke škodě to ale rozhodně nebylo, celý večer tak tvořil, především díky již zmíněné emoční vyhrocenosti, kompaktní celek. Zvláště když jej doplnil další kousek z Lulu (Junior Dad).
Přídavky pak opět patřily klasice: odpíchnutý rokenrol Beginning To See The Light a především notoricky známá, rozhodně ne však provařená Sweet Jane, píseň, v níž se Reedovi na pouhých třech akordech podařil téměř geniální riff. V Praze zazněla lehce rozhoupaně, stále to ale byla ona krutá výpověď o různých praktikách světa, v němž se Reed kdysi, eufemisticky řečeno, pohyboval.
Přestože hrál něco kolem hodiny a půl, nevadilo to, naopak: celkový dojem se tak nerozmělňoval, bylo to skutečně na dřeň. Tak, jak to Lou Reed, má-li svůj den (a ten v Praze rozhodně měl), umí.
