Praha – Bez kurátorů by se galerie obešly jen těžko. Jejich postavení v českých galeriích se ale od toho, jak oni sami vnímají své místo ve výtvarném umění, může lišit. Za tuzemskými kurátory se vypravil pořad ČT24 Kulturama.
Kurátor v Česku někdy tvrdý chleba má
„V českých zemích řada kurátorů pracuje mimo velké instituce. Úspěšnost ředitelů muzeí a galerií se dá hodnotit podle schopnosti kolem sebe vybudovat dobrý tým. A z toho důvodu je škoda, že tolik lidí dělá výstavy nad rámec svých dalších pracovních povinností, které mají třeba na školách, a nejsou přímo využíváni českými galeriemi,“ domnívá se teoretik výtvarného umění Tomáš Pospiszyl.
Dodává ale, že práce s externími kurátory má i své výhody. „Větší soukromé instituce typu Centra současného umění DOX s nimi běžně spolupracují a těží z toho, že jejich nabídka se zajímavými projekty je u nás relativně velká,“ doplnil. Záleží i na přístupu galerie – jestli je ochotna kurátorské projekty podpořit a dát kurátorům dostatek prostoru pro jejich přípravu.
Zda je kurátor k nějaké instituci vázán, nebo ne, přitom může podobu výstavy značně ovlivnit. „Pro kurátory, kteří pracují v institucích, je vazba na instituci někdy dominantnější než vazba na umělce,“ upozorňuje kurátor Jiří Ptáček. Pro nezávislé kurátory, pokud spolupracují s privátní galerií nebo menší institucí, musí být zas příprava výstavy častěji hobby než možnost výdělku. „Je to práce z lásky k umění a z lásky k autorům a teprve tak na desátém místě jsou peníze,“ poznamenává spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková.
Přitom jsou to menší výstavní prostory, které často nastiňují směřování těch velkých. I v tom se české prostředí liší od toho, jaké jsou zvyklosti ve světě. „V zahraničí to jsou velké instituce jako národní galerie, které určují směr pro ty menší, témata, kterými by se měly zabývat. U nás je to téměř naopak,“ vysvětluje kurátor Otto M. Urban.
Jednou z kritik, která se často ozývá v souvislosti s prací kurátorů, je to, že příliš manipulují s názorem autora a přizpůsobují ho konceptu výstavy. Zatímco u staršího umění se autor z pochopitelných důvodů bránit nemůže, současný výtvarník nebo sochař má možnost se ozvat, jak by mělo být jeho dílo prezentováno. Anebo se obejít bez kurátora, což není neobvyklé.
Postavení kurátorů (zdroj: ČT24)
„České státní instituce se dostaly do mentální, intelektuální krize, kdy nebyly vůbec schopny pracovat se současným uměním,“ podotýká Jiří Ptáček, že autorský a kurátorský pohled se střetává především ve větších institucích. „Umělci na to reagovali tak, že si začali pořádat výstavy sami.“
Konec kurátorů v Čechách to ale rozhodně neznamená. „Zdá se ale, že i instituce, přestože krize trvá, se snaží nahodit řemen a nějak se současným uměním obcovat,“ doufá Ptáček, že velké galerie, financované z veřejných prostředků, nezůstanou jen variantou muzeí a naučí se současné umění prezentovat lépe.