Praha - Jitka Novotná představila 11. července v pořadu Před půlnocí muže, který je inspirativní hned v několika ohledech - krom jiného zapálem pro věci, kterým se věnuje. Těch oblastí je několik a zdánlivě spolu nesouvisejí. Hostem v televizním studiu ČT24 byl oční lékař, optik, skvělý hráč na perkuse a výtvarník, rodák z Teheránu žijící od svých dvou let v Praze, Imran Zangi.
„Koncertovat bez perkusí se dá, ale s nimi je to lepší,“ říká Imran Zangi
Troufám si tvrdit, že žijete neobyčejně pestrý život. Je vám tato idea vlastní odjakživa?
Aktivně jsem za tím nešel, ale život šel pestře kolem mě. Pro mne je to jako jít po rozkvetlé louce, kdy si sem tam nějaké kytky všimnete a kytku utrhnete. Je to otázka vnímavosti na okolní pestrost.
Co lidé, kteří se utápějí v nudě? Ti vás asi děsí?
Ti mne spíš nudí. Nemám dnes šanci se s nimi setkat, člověk determinuje svoje okolí tím, co dělá a kam kráčí.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jste oční lékař a optik. Jako kluk jste studoval sportovní gymnázium, patnáct let jste bruslil v dětské revue, hrál jste volejbal, basketbal, dělal šerm, skákal na trampolíně, vrcholově se věnoval vzpírání a zároveň máte velmi blízko k hudbě a výtvarnému umění. Jak jste si v této spoustě zájmů vybíral svojí budoucí profesi?
Bylo to takové přeskakování – právě jak na té trampolíně – od různého k různému. Vždy však nějaký impuls nebo okamžitá láska způsobila (jak tomu bylo u vzpírání či krasobruslení) delší setrvání. Co se týče profesí, chtěl jsem dělat očního lékaře od čtrnácti let. V osmé třídě mě k tomu přivedla zajímavá pitva hovězího oka. Potom přijel můj strýc, který měl trachom, což je dlouhotrvající jizevnaté infekční oční onemocnění. V té době jsem netušil, co se pro to dá dělat nebo jakým způsobem se to dá řešit, ale slíbil jsem mu na základě té krásné pitvy a jeho onemocnění, že se stanu očním lékařem.
Podařilo se vám pomoci svému strýci?
To je častá otázka. Nepodařilo, protože byl jednak starší a hlavně potom, co jsem vystudoval gymnázium a medicínu, vypukla u nás válka, takže nebylo možné se dostat tam ani ven.
Litoval jste někdy, že jste si zvolil studium očního lékařství?
Nelitoval, ale před promocí, v šestém ročníku, jsem hrál s Janou Koubkovou. Potom, co jsem udělal státnice, se rozjely koncerty, takže tak trochu něco něčemu vadilo – 15 až 20 koncertů měsíčně, do toho práce od pátku do pondělí, služby, začínal jsem na klinice, takže operační sál a podobně.
Jak dlouho po studiích jste se dostal ke své první operaci?
Docela brzo. Bylo to po první atestaci (po třech letech). Měl jsem obrovskou trému, ale asistoval mi pan profesor Kraus nebo Štík, nedávno zesnulý, což byl takový můj druhý otec – moc mi pomáhal, podporoval mě v hudbě, nebýt jeho, neměl bych tak lehký hudební život. Byla to velká tréma, nicméně po výkonu to byl téměř adrenalinový, krásný pocit.
Pracoval jste na klinice. Nyní pracujete výhradně ve své ordinaci. Nechybí vám adrenalin těchto zákroků? Na klinice je zákroků víc?
Určitě je tam toho více, neboť se postupně dostáváte do specializovanějších divizí, týmů. Já jsem prošel všeobecnou oční medicínou, ambulancí, ženským oddělením, pak jsem byl čtyři roky na dětském oddělení, potom jsem dobrovolně nastoupil k profesoru Karlovi na sítnicovou a sklivcovou chirurgii, odkud lidi většinou utíkali, protože tam bylo moc práce. Pak jsem byl u profesora Filipce na specializovaných ambulancích – živnatkové a rohovkové. Teď dělám tu první linii, terén, kde to také není bez vzruchu: v změti brýlí a „banálních“ onemocnění se vyskytují některá, která je potřeba rozpoznat. Pak si s tím musíte poradit sám nebo to poslat dál – je to takový dispečink. Někdy je to docela vzrušující.
Je něco, co se vám na lékařích nelíbí, čeho byste se sám chtěl vyvarovat?
Na lékařích, které znám, je toho málo, co by se mi na nich nelíbilo. Může mi vadit určitá komercionalizace jejich aktivit v různých vztazích, ať už jde o materiály nebo léčiva. To už je světový trend – jakýsi buldozer, který nám trošku formuluje naše konání. V zásadě by měli být lékaři ze své podstaty lidé na určité eticko-inteligenční a vzdělanostní úrovni, takže by těch chyb měli mít méně.
Co považujete ve své práci za životní úspěch? Nebo vás teprve čeká?
Co nás čeká je v hvězdách. Životní úspěch? V rámci jednotlivostí jde o tu první zdařenou operaci nebo některé operace, které se mi povedly coby mladému sekundáři, když jsem za asistence zkušených operoval sítnici. Ale také to, co probíhá teď: jsem na vlastních nohou, mám zaměstnance, fungujeme.
Jste také optik. Nehrozí této profesi, že s moderními metodami zmizí?
Snaha z těchto laserových center pochopitelně je, neboť je to moderní, neustále zdokonalovaný trend. Vzhledem k tomu, že těchto pacientů jsou stále promile, strach ještě mít nemusíme. Ale příští století může být ve znamení těchto operací. Zatím tomu zabraňuje finanční otázka, některé momenty určitých konzervativních zvyklostí (lidé nechtějí na zákrok – bojí se) a to, že ne u každého se to dá udělat.
U vašeho jména vždy stojí v souvislosti s hudbou označení perkusionista. Jak si máme představit takového hráče? Proč nejste jednoduše hráč na bicí nebo bubeník?
Bubeník jsem býval, dva roky jsem hrál s Miki Volkem. Mezi bubeníkem a perkusionistou je diametrální rozdíl. Perkuse znamená latinsky poklep. Perkusionista je ten, který doplňuje a pepří rytmické metrum. A není to jen o rytmu, ale je to i o barvách, atmosféře, o tom, kdy nehrát nebo jaký vybrat zvuk. Převážnou část koncertu hraji rukama na blány bubnů. Moje role je nadnášející, nadstavbová. Bez perkusionisty se koncert uskutečnit dá, ale s ním je to lepší.
Objevujete další možnosti, nástroje, předměty, které stojí za to rozeznít?
To dělám celý život a to mě k perkusím dostalo, protože jsem odjakživa bouchal do všeho, co nějak znělo. Takto jsem se dostal na konkurs k Janě Koubkové, kam mě pozval Eda Tomas z Dobrého večera kvintet, který mě náhodně objevil v nějaké vinárně, kde jsem jako doprovod bubnoval na kufr. Jana Koubková mi zavolala, dala mi nějaké kastroly dnem vzhůru, pustila hudbu a já jsem měl předvést, jak bych doprovázel. Objevuji stále. Na předposlední desce jsem hrál na odpadkový koš takové sólíčko.
Chodil jste do hudební školy?
Nechodil, jsem samouk. Ale měli jsme tady v roce 1991 tři dny jednoho perkusionistu, a to byla moje škola.
Kdy jste založil svoji první kapelu?
Měl jsem svoji vysněnou kapelu Bratři v rytmu a bylo nás tam jedenáct. To bohužel tenkrát nešlo zorganizovat – nebyly mobily, lidé se sháněli telefonem různě po zaměstnáních. Teď jsem zapřažený do různých skupin, takže nemám ani čas někoho svolávat.
Kdy jste poprvé začal hrát v nějaké skupině?
V roce 1980 u Mikiho Volka. Tehdy na fakultě jsme se domnívali, že umíme hrát, tak jsme začali zkoušet. Někdo pak drze zavolal Mikimu, poslali jsme mu naše nahrávky a jemu se to líbilo.
S Janou Koubkovou jste vydržel jak dlouho?
Pět let. Tam jsem se naučil základy – doprovázet, poslouchat, ctít rytmus, dýchat s někým (byli jsme tři, takže se tam kolísalo podle ní). Naučila mne mnoho, poslouchat hudbu, být tím člověkem.
Baví vás hrát více s čistě instrumentální sestavou, nebo když obsahuje vokální prvek?
Mě baví obojí. Když je to čistě s instrumentální sestavou, tak jde většinou o jazzové seskupení a s nimi mě to baví nesmírně.
Hrál jste s Jazz Q Martina Kratochvíla. Od roku 1984 jste na devět let zakotvil v Yo-Yo bandu. Jak se dá současně zvládnout hudba a medicína?
Dost těžko. Fyzicky i psychicky to bylo velice náročné. V době, kdy jsem byl na počátečním stupni medicíny a kdy jsem byl více pohlcen hudbou, jsem měl asi na dva dny zaječí úmysly. Dá se to skloubit, ale je to náročné. Teď, když mám vyjeté koleje (dělám to dvacet čtyři let), už je to snazší.
V současnosti nejčastěji působíte s bandem Dana Kohouta, v triu s pianistou Martinem Kratochvílem a kytaristou Tony Ackermanem a ve skupině Monkey Business. Myslíte, že vaše hudební cítění spoluovlivňuje váš íránsko-irácký původ?
Někde to tam asi bude, nejsem schopen to definovat. Rytmus určitě, protože můj otec byl velice rytmický. Poslouchali jsme díky němu arabskou i íránskou hudbu celý můj život, kdy táta žil. Zároveň si vzpomínám, že pouštěl české šlágry i Franka Sinatru.
Ozývají se vaše kořeny s léty intenzivněji, nebo utichají? Jak se to do vašeho života promítá?
Jsou intenzivnější. Určitě se to promítá do stylu vaření, ale to je také proto, že dnes je vše dostupné, takže kdekdo zkouší různé kuchyně. Teď třeba navštěvuji libanonskou restauraci, kde si dávám jídla, která jsem měl v dětství doma pravidelně na stole. Kořeny se projevují i tak, že když se potkám s krajany, tak to cítím jak elixír.
Kolika světovými jazyky hovoříte?
Pěti – persky, arabsky, česky, anglicky, rusky. Rozumím trochu německy a trochu francouzsky.
Vaše maminka je vynikající textilní výtvarnice, dokonce absolventka zdejší Vysoké školy umělecko-průmyslové. Po smrti vašeho otce odešla do San Diega. Jak se vám daří navzdory tisícovkám kilometrů udržovat rodinou pospolitost? Jakou řečí vlastně s maminkou mluvíte?
Arabsky, persky a česky. Jinak se to daří tak, že jí volám každý týden. Když náhodou zavolat zapomenu, tak mi hned volá do optiky. Jinak tam každý rok jezdím, podařilo se mi jí dostat i sem, udělali jsme tady před dvěma lety výstavu v Týnu nad Vltavou.
Jaké hodnoty vám vštěpovali vaši rodiče?
To je těžké popsat. Výchova je spíše o příkladu než o přílišném vysvětlování. Z toho příkladu jsem si vzal, jak se má člověk chovat k ženám – má je ctít, na rukou nosit, vztah ke kamarádům, k rodině a starším a zkušenějším obecně.
Po mamince jste zdědil zálibu ve výtvarném umění. Kdy jste namaloval svůj první obraz?
V pátém ročníku na vysoké škole před zkouškou z psychiatrie. Trošku pozdě. I na perkuse jsem začal ještě později. Myslím si, že na takové věci není pozdě nikdy, pokud udržíte štětec nebo paličku v ruce.
Jak často utíkáte ke klidu malování?
V situacích, kdy je na to čas. A jelikož jsou to taková záchvatovitá období, tak nejsem schopen říci přesně kdy. Většinou mne to nadchne, když chci něco vyjádřit kaligrafií nebo figurální malbou, tak do toho jdu a vezme mi to třeba měsíc.
Kaligrafie je obrovský obor sám o sobě…
Nazývám to strašně honosně. Snažím se orientální písmo sladit do nějakých kompozic. Kaligrafie jako taková je přímo umělecká věda.
Myslíte, že ve výtvarném umění nepotřebuje člověk cvičit jako v hudbě?
V každém případě. Proto si říkám, že jsem v tomto lajdák, ale jelikož to není můj hlavní směr, tak si to odpouštím.
Mají medicína a hudba styčné body, filozofii?
Určitě mají. Snažím se na to přijít celou dobu. Medicína je ve svých počátcích, když se to člověk učí, v podstatě biflování, pak se dostáváte do praxe – neumíte vůbec nic, až potom postupně je to filosofie, umění. S hudbou je to to samé.
Myslíte, že vás čeká zkoumání nějakých dalších oborů? Máte na něco zaměřeno?
Zatím ne. Možná se pokusím s hudbou naložit ještě nějak jinak.
(redakčně kráceno)