Praha – Filmový režisér Jan Němec vydává knihu příběhů, v níž zábavně a ironicky rekapituluje svůj tvůrčí život. Významný tvůrce československé nové vlny, autor snímků Démanty noci nebo O slavnosti a hostech, se o své drobné příhody, milostné pletky, souboje s režimem, zápolení s pokušeními, vtípky i osudové zvraty podělil v 31 příbězích.
Titul Nepodávej ruku číšníkovi zahrnuje příběhy, které Němec psal v letech 1970 až 1990, některé z nich vyšly začátkem 90. let v časopisu Reflex. „Psal jsem, když jsem nemohl filmovat, abych dělal něco kreativního. Na svět se dívám trošinku jako filmař – říkám si, co by byl záběr nebo co by byl příběh,“ prozradil o svém psaní režisér.
Kniha má být napsaná tak, že čtenáře uprostřed noci donutí jít spílat jejímu autorovi, cituje Bohumila Hrabala. V povídkách vystupuje jako vypravěč, který odmítá přistoupit na pravidla hry zvané úspěch.
S velkou sebeironií popisuje bohémský život zasvěcený filmu, kdy se s větším či menším úspěchem pokoušel po ohromujícím nástupu v nové vlně domácí kinematografie 60. let prosadit i po zlomu vyvolaném okupací Československa v roce 1968. Nestandardní osobnost s duší věčného provokatéra žije nestandardní život za všech okolností, v Československu i v exilu, nejprve v Evropě a poté v nově nalezeném domově ve Spojených státech.
„Jsem fascinovaná tím, co vymýšlí, jeho invencí. Považuji ho za umělce s velký U,“ prohlásila o Janu Němcovi dokumentaristka Olga Sommerová, která byla spolu se svou dcerou Olgou Špátovou, také filmařkou, kmotrou knihy. „Já na něm obdivuji to, co sama neumím, odvahu a drzost v jeho filmech,“ dodala Špátová, která se prý kvůli Němcovi třikrát hlásila na režii na FAMU.
„Je to o něčem jiném než dělat filmy, protože se už nemůžu vymlouvat na nikoho – na producenty, režim, počasí, kameramana, střihače…,“ podotkl k psaní režisér. Prozradil, že materiálu má ještě na jednu nebo dvě knihy.
JAN NĚMEC / NEPODÁVEJ RUKU ČÍŠNÍKOVI. Torst, 288 Kč.
Letos v červenci oslavil režisér a pedagog Jan Němec pětasedmdesátiny. Jeho prvním celovečerním filmem byly Démanty noci (1964), filmové podobenství O slavnostech a hostech nebo povídký snímek Mučedníci lásky. Jeho kariéru přerušila normalizace, po zákazu natáčení v roce 1974 emigroval. Odešel do Německa, později do USA. Po návratu těžko hledal témata, která by přitáhla kritiku a diváky. Průlom přišel až po snímku Noční hovory s matkou z roku 2000, na který věčný experimentátor navázal filmy Krajina mého srdce, Toyen a Heart Beat 3D. Za své snímky získal řadu cen, má i domácí vyznamenání včetně medaile Za zásluhy, kterou mu udělil v roce 2002 Václav Havel.
