Praha - V divadelní historii se ojediněle vyskytne inscenace, která je označována za zlomovou, která posouvá vývoj českého divadelnictví. Jednou z nich je zcela jistě Vest pocket revue dvou studentů. 19. dubna 1927 uvedli Voskovec a Werich pro pobavení bývalých žáků dijonského lycea svou první komickou dadaistickou revue. Připomínají si ji i dnešní divadelníci.
Kapesní revue, která změnila divadelní svět
Hlavními hrdiny hříčky jsou Publius Ruka a Sempronius Houska. Blažej Jossek, fotograf, který sbírá fotografie rozzuřených lidí, shání do své sbírky fotografii nadutého spisovatele a známého flegmatika jménem Kvido Marie de la Camera von Obscura. Aby Jossek fotografii získal, požádá pány Ruku a Housku, aby mu Kvida náležitě rozezlili. Kvido však mezitím nic netušící odjíždí na cestu kolem světa a tři hrdinové ho následují.
Cesta začíná v Praze a další obrazy se postupně odehrávají v Paříži, na zaoceánském parníku, ve Spojených státech, v Haparande, což je záhadné místo poblíž severního pólu, pak ve Lhase a v Africe. Cesta tak, jak začala, končí v Praze posledním obrazem nazvaným „Všude dobře, doma nejhůř“. V revui vystupovaly pouze dvě herečky - Světla Svozilová jako spisovatelova sekretářka a Vlasta Petrovičová, která hrála postupně všechny místní krásky. Tance nastudoval začínající Saša Machov.
Nedílnou součástí revue byla hudba, kterou vybírali V+W společně s Josefem Kysilkou, přítelem J. Voskovce. Nebyly použity žádné původní skladby, převažovaly jazzové melodie, které V+W opatřili českými texty. Hudbu obstaral orchestr The Foolish Fellows (původně studentská kapela), který řídil Josef Kysilka.
Dvojice si tehdy pronajala divadlo, patřící Umělecké besedě, dnes se tento slavný prostor nazývá Divadlo Na prádle. Původně plánované jedno spíše studentské představení mělo přes dvě stě repríz a zahájilo dlouhou spolupráci autorsko-interpretační dvojice V+W pod hlavičkou Osvobozeného divadla.
Počin pánů Voskovce a Wericha je dodnes označován za revui, neboť ke stavbě regulérní divadelní hry měla a stále má dost daleko. Jedná se totiž o sled devatenácti obrazů, spojovaných tzv. předscénami, které se staly stavebním pilířem pozdějších inscenací svérázné dvojice v Osvobozeném divadle. Jednotlivé obrazy tvořily uzavřené celky, které mohly obstát i samostatně. Navzájem je spojovala pouze jednoduchá dějová linie.