Před 55 lety měl v New Yorku premiéru film Psycho. Thriller Alfreda Hitchcocka vstoupil do dějin kinematografie způsobem gradace napětí a násilí. A nezapomenutelnou vraždou ve sprše. V Psychu mistr hororu prokázal své mistrovství v manipulaci s diváky. Jeho přístup k zobrazení násilí byl novátorský, násilí jako předmět (filmové) zábavy ale žádnou novinkou nebylo. Co lidstvo na násilí tak přitahuje a je možné být vůči němu „imunní“? Svůj pohled v rozhovoru nabízí psycholog Radek Ptáček.
Co z psychologického hlediska stojí za chutí bát se?
Jakékoli násilí nás děsí a zároveň nás fascinuje. Násilí jako předmět zábavy je v celé lidské historii nejfrekventovanější. Teorie říkají, že za tím je možná úleva, která přichází po okamžicích napětí, jiné teorie říkají, že je to obecně ta aktivace, kterou film přináší.
Jak může změnit chování člověka, pokud se dívá na horory?
Jedny studie říkají, že násilí, horory, na lidské chování nemají vliv. Druhá skupina říká, že jestliže jsme normálním člověkem s přiměřenou integritou, tak ty filmy na nás vliv mít nemohou. Jiná otázka je, jestliže tou normální osobností nejsme. Ta třetí skupina studií říká, že jakékoli násilí, tedy i horory, mají na lidské chování zcela zásadní a negativní vliv. Například snižování citlivosti k tomu, co je násilné, zvyšování tolerance k výskytu násilí nejen ve filmech, ale obecně ve společnosti.
Co ještě jedna skupina - děti?
Děti a násilí je obecně velký problém. V současné době máme k dispozici celou řadu i dlouhodobých studií. Například jedna poukazuje na množství násilí zhlédnutého v médiích v osmi letech a výskyt násilného chování ve třiceti letech. Ukazuje se, že násilí, kterému děti exponujeme v médiích, v počítačových hrách, přímo souvisí s násilným chováním nejen v dětském, ale i dospělém věku. Měli bychom děti před násilím v médiích chránit, a pokud je nemůžeme ochránit, mělo by se jim dostat vysvětlení, protože například dítě do 12 let není schopné rozeznat násilí symbolické od násilí reálného.
Čím si vysvětlují odborníci, že někdo si horory pustit chce, a někdo nechce?
Každému aktivaci emočních center způsobuje něco jiného. Jsou lidé, kteří potřebují větší aktivaci, aby mozek dal příjemnou odměnu, a jsou lidé, kteří potřebují aktivaci z úplně jiného spektra zábavy, lidé úzkostnější, senzitivnější.
Mění se tato potřeba během života?
Základním kamenem je naše osobnost, se kterou se rodíme, nicméně velmi důležitou roli hraje to, v jakém socio-kulturním prostředí vyrůstáme. Jestliže vyrůstáme v prostředí, kde násilí v médiích a v počítačových hrách je běžné, protom i náš práh v dospělosti bude výzmmně nižší. Jestliže vyrůstáme v prostředí, které je kultivované a které prvky násilí vykazuje pouze minimálně, tak i náš vztah k němu bude jiný.
Jinými slovy: to, co vidíme kolem sebe, považujeme na normální.
Přesně tak, zvláště je-li to od dětství.
