Jak se řediteluje a hraje v Národním divadle

Praha - V souvislosti s oslavami znovuotevření Národního divadla po ničivém požáru před 125 lety a znovuotevření historické budovy po dlouholeté rekonstrukci před 25 lety se přední osobnosti naší první scény zamýšlejí nad její historií i posláním. Podle ředitele 'zlaté kapličky' Ondřeje Černého jsou oslavy dobré také k sebereflexi a hodnocení, uvedl to v pořadu Interview ČT24.

„Národní divadlo je symbolem národní identity, je v něm ono vzedmutí českého emancipovaného národa v 19. století. Takže, když já dnes uslyším slovo národní, tak si představím naše předky, kteří si dali velký úkol. Vybudovat divadlo je stálo hodně úsilí a času, ale podařilo se jim to. To je myslím jedno z velkých poselství, je to obrovský čin a jako takový je potřeba ho nahlédnout,“ říká k poslání Národního divadla jeho ředitel.

„Naše první scéna je velká instituce, jejíž chod je poznamenán jistou setrvačností. To, co je pozitivní, může se projevit zároveň i negativně. Silná tradice a silný prvek tradicionalismu způsobují, že pokud chcete něco změnit, musíte vynaložit poměrně hodně energie. Na jedné straně je potřeba budovat autonomii a odpovědnost jednotlivých souborů, na druhé straně se ukazuje, že není možné souručenství tří souborů. Národní divadlo musí mít jednu integritu, a to především z důvodu, že historická budova je mateřskou scénou všech tří souborů. Všechny tři soubory musí veškeré své ambice i frustrace vtělit do tohoto divadla. A to je opravdu velký oříšek a rozetnout ho, udržet jakousi rovnováhu, dokáže jen silná centralizovaná ruka,“ odkrývá úskalí ředitelování velkého uměleckého komplexu Ondřej Černý.

Interview ČT24

Herečka Národního divadla Taťjana Medvecká, která do něj nastoupila v roce 1975, se ve Studiu ČT24 naopak zamýšlí nad uměleckou stránkou divadla. O hraní ve zlaté kapličce říká: „Způsob hraní si prostor sám vyžádá. Myslím si, že jsem měla velké štěstí, protože jsem v 'Národním' potkala takové osobnosti jako např. pana Högera, pana Hrušínského, paní Medřickou, Petrovickou a další, bylo to moc krásné a oni se ke mně chovali velmi hezky.“

Ovšem pokud se celkové atmosféry týká, Medvecká upozorňuje, že nyní je podstatně volnější, otevřenější a svobodnější. „Byť na to vzpomínám ráda, doba byla opravdu jiná a Národní divadlo bylo vždy podrobeno zostřenému dohledu. Ať je to jak chce, od tohoto divadla vždycky všichni čekají maximum. A celkově je práce v něm velmi těžká. Ale mě to těší. Když například nyní hraji Kněžnu v Lucerně, je to nádherné. Říkáte ty krásné věty v roli, kterou před vámi hrály úžasné velké herečky, to je opravdu povznášející,“ sděluje s nadšením herečka.

Sestavit dobrý, nosný repertoár pro tuto scénu je však podle Taťjany Medvecké složité. „Myslím si, že publikum, které do Národního divadla chodí, je do značné míry dost konzervativně naladěno. Experimenty jsou přijímány obtížněji, než v jiných divadlech. Ale dobře aktualizovaná klasika, když se povede, pak je to nádhera a publikum je nadšené,“ uzavírá Medvecká. 

Blanka Bohdanová hraje na prknech Národního divadla od roku 1966. Na své angažmá i kolegy z dob svého mládí zavzpomínala v pořadu Události v kultuře. „Své kolegy jsem milovala. Přemýšlela jsem často, proč oni byli tak noblesní a vydedukovala jsem si, že důvodem bylo, že byli slavní už za první republiky. Udrželi si tu autoritu a noblesnost, a přitom byli plni humoru.“

Vzhledem k politické situaci byly hereččiny nejproduktivnější roky v Národním divadle pouze tři. Od roku 1969 jí byla umělecká činnost omezena na minimum. „Naštěstí jsem mohla v divadle zůstat, ale sama pro sebe jsem musela projít určitým obdobím osobní pokory. Zase na druhé straně jsem občas přišla k nějaké velmi pěkné roli. Já si myslím, že být v Národním divadle je pořád veliká čest už pro ten původ instituce. Ale řekla bych, že odjakživa vlastně nikdo neví, co by se tam mělo hrát a navíc vždy je velmi přísná kritika na inscenace Národního divadla. To, co jinde by mohlo mít úspěch, na těchto prknech je bráno přinejmenším s rezervou. Fouká tam docela silný vítr,“ s nadhledem uzavírá Blanka Bohdanová.

  • Historická budova, Nová scéna a provozní budova Národního divadla autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/530/52974.jpg
  • Herečka v inscenaci Sladké ptáče mládí zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/530/52967.jpg
  • Herečka v benefičním představení Barevný život Blanky Bohdanové zdroj: Národní divadlo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/530/52966.jpg

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Na hlavě státu záleží, říká Kosatík v souvislosti s knihou o Benešovi

Edvard Beneš se zasloužil o stát, zasloužil se taky o českou povahu? Takovou otázku si v nové knize O tom Benešovi klade spisovatel a historik Pavel Kosatík. Přináší v ní kritický pohled na druhého československého prezidenta. „Nejde o to ukázat viníka, ale také o propojení s národem. Nebýt toho zásadního propojení, tak by nevykonal to, co vykonal,“ vysvětlil Kosatík v Interview ČT24, kde se ho ptala Tereza Willoughby.
18. 5. 2026

Eurovizi poprvé vyhrálo Bulharsko s písní Bangaranga zpěvačky Dary

Ve Vídni se rozhodlo o vítězce mezinárodní písňové soutěže Eurovize za rok 2026 – stala se jí bulharská zpěvačka Dara, která uspěla s písní Bangaranga. Na druhém místě skončil Izrael, třetí bylo Rumunsko. Český zástupce Daniel Žižka se se skladbou Crossroads umístil na šestnáctém místě.
16. 5. 2026Aktualizováno17. 5. 2026

Na Zemi ráj neexistuje, jsme tak prohnilí, říká držitel Nobelovy ceny

Ve svých románech se zabývá tématy domova, vykořenění či kolonialismu. Držitel Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazak Gurnah navštívil pražský veletrh Svět knihy. Nejprestižnější ocenění v oboru získal v roce 2021 jako teprve druhý laureát ze subsaharské Afriky. Je autorem knihy Ráj a v rozhovoru pro ČT24 říká, že na Zemi ráj neexistuje. Rozhovor s ním vedl Tadeáš Hlavinka.
16. 5. 2026

VideoRezignace na debatu o válce brzdí ruskou občanskou společnost, říká rusista

Souostroví Rusko ve válce proti Ukrajině je název nové knihy rusisty z Curyšské univerzity Tomáše Glance, jednoho z účastníků mezinárodního veletrhu Svět knihy. Tímto literárním počinem Glanc navazuje na předchozí publikaci Souostroví Rusko: ikony postsovětské kultury. Souvislost názvů podle něj přitom není náhodná. „To předchozí souostroví vznikalo před patnácti lety, za tu dobu se Rusko proměnilo velmi radikálně,“ řekl autor v pořadu 90' ČT24. Pojmem souostroví Glanc odkazuje na pojetí ruské identity, která není jednotná. Autor se v knize zabývá také tématem ruské umělecké scény v době války proti Ukrajině. „Kulturní pole se z velké části odvíjí tak, jako by se neválčilo,“ podotýká. „Myslím, že největší problém i pro vývoj občanské společnosti v Rusku je právě rezignace na rozhovor o válce,“ dodal Glanc. Pořad moderovali Nikola Reindlová a Jiří Václavek.
16. 5. 2026
Načítání...