„Přátelé v Kanadě, kde jsem byl hrát krajanům, mi říkali jeden vtip. Jestli vím, jaký je rozdíl mezi přejetým skunkem a přejetým advokátem. Před skunkem je brzdná stopa. Ale tak hrozné to tu snad ještě není,“ doufá „zpívající právník“ Ivo Jahelka. V pořadu Před půlnocí mluvil o zhudebněných soudničkách i tom, že české justici není vždycky do zpěvu.
Ivo Jahelka: Soudce je taky jenom člověk
Náměty ke svým písničkám nachází Jahelka v soudních spisech, policejních protokolech i v soudních síních. Sám je advokátem už přes třicet let. Obě své profese spojil mimo jiné v pořadu Neznalost neomlouvá, který před lety vysílala Česká televize.
„Měl jsem touhu být písničkářem, ale nechtěl jsem nic kopírovat. Jednou nám lektor na právech vyprávěl příhodu ze spisu, o stopaři, který si stopl auto, které vezlo rakve, to se mi moc líbilo, tak jsem to zpracoval do písničky a to byl prvopočátek zpracování soudniček. Pak jsem zjistil, že to nikdo jiný nedělá a že se to lidem líbí,“ vzpomíná na své písničkářské začátky ještě v době studií Jahelka. Od té doby se věnuje obojímu – advokátní praxi i skládání a koncertování.
Za tu dobu zpracoval na dvě stě příběhů, ale žádný vlastní případ, protože s ničím tak zajímavým, co by stálo za písničku, se prý nesetkal. Nezhudebňuje ani aktuální, mediálně známé kauzy, i když v nich by se materiálů mnohdy našlo dost. „Mně je líto do nich dávat energii, když nevydrží patnáct let, mají jepičí život, na rozdíl od soudniček,“ vysvětluje.
Přesto udělal dvě výjimky. „Neodolal jsem pouze u Krejčíře a jeho útěku z vily. A ještě jsem zhudebnil facku, kterou dal Macek Rathovi,“ prozradil, které to jsou. Nemá dojem, že by mu zpívání škodilo v „seriózní“ profesi právníka, ani naopak – že by jeho povolání odrazovalo diváky. „Advokát je dnes skoro pejorativní označení lumpa. Ale myslím, že jsem vnímán veřejností jako zpívající právník s laskavým humorem,“ domnívá se.
Pohled veřejnosti na právníky ho příliš netěší, jako člen kárné komise České advokátní komory ale vidí, že nedobrou pověst advokacie jeho kolegové pomáhají někdy vytvářet sami. Ani celkově v justici nefunguje všechno tak, jak by mělo. „Třeba vymahatelnost práva,“ uvádí příklad, „pořád je to tak, že dlužník je na tom lépe než věřitel, a to by tak nemělo být. Jinak si myslím, že stav justice není tak katastrofální, jak se o tom pořád mluví,“ podotýká ale, že nejčerněji to nevidí.
„Jsem v Jindřichově Hradci, kde tamní okresní soud je myslím na druhém místě v republice v rychlosti vyřizování věcí. Tam když podáte žalobu, tak máte do dvou měsíců jednání a do tří měsíců rozhodnutí. Pak podám žalobu v Praze a čekám dva roky, než nařídí první jednání. Čím to je? Samozřejmě lidmi, soudce je taky jenom člověk, druhý faktor je množství věcí, které ten soud musí vyřizovat,“ poznamenává s tím, že soudce by měl být vrcholem profesního právnického žebříčku, aby se jimi stávali nejen lidé, kteří znají paragrafy, ale kteří mají také odžito, tzn. zkušenosti životní i s praktickým fungováním právního systému.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Trojúhelník prestižních právnických profesí, který tvoří soudnictví, tedy soudce, notář a advokát, je podle něho v současnosti dost obsazen. „Tady se, myslím, noví absolventi neuchytí. Ale mohou pracovat třeba pro firmy anebo… zpívat,“ radí s úsměvem.
Pro něho jsou jeho dvě tváře – písničkáře a právníka – spojené nádoby, které dohromady dobře fungují. „Stres z povolání advokáta, kde se pořád s někým dohadujete, uvolním na koncertě, kde jsou lidé spokojeni a jsou rádi, že tam jsem,“ vysvětluje. V srpnu ho čeká „uvolnění“ v Tachově (19. 8.) na dvojkoncertě s Mirkem Palečkem a ve Vysokém Mýtě (25. 8.).