Praha - Na první pohled vypadá Ivan Vyskočil díky svému kulatému obličeji a bílému plnovousu jako pohádkový dědeček, ve skutečnosti jde o muže mnoha talentů a jednu z nejosobitějších postav domácí kulturní scény. Divadelník, spisovatel, psycholog a v poslední době především pedagog, který je rovněž premiérovým držitelem titulu „živoucí poklad“, se narodil 27. dubna 1929. Ocenění udělil Vyskočilovi v roce 2003 festival alternativního divadla Příští vlna/Next wave za legendární text-appealy, jeho světově originální koncept nedivadla, pedagogickou činnost a celoživotní nezlomnost a celistvost myšlení a díla. Spoluzakladatel několika divadel malých forem se stal vůbec prvním laureátem tohoto titulu.
Divadlo nemá být divákem konzumováno
Divadlo v jeho podání je založeno na hravé komunikaci mezi aktéry představení a publikem. „Nechci a nikdy jsem nechtěl, aby divadlo bylo divákem konzumováno, ale vždy jsem dbal o to, aby byl divák účasten,“ objasnil jednu ze svých hlavních zásad Vyskočil. „Nejvíc mě baví rozehrát absurdní, groteskní nebo komické situace a příběhy,“ dodal.
Pražský rodák vystudoval herectví a režii a následně i psychologii a pedagogiku. To už pracoval jako externí vychovatel v nápravných ústavech, k divadlu se dostal koncem 50. let minulého století. Spolu s Jiřím Suchým a dalšími byl jedním z hlavních protagonistů text-appealových večerů v Redutě, podílel se i na vzniku Divadla Na Zábradlí a později založil vlastní klub Nedivadlo, v němž hrál až deset rolí najednou.
V době normalizace upadl Vyskočil v nemilost, a tak spolu se svými divadelními partnery Evou Olmerovou, Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou a dalšími kočoval po malých scénách po celé republice. Vedle toho vyučoval v lidové škole umění, u pedagogické činnosti zůstal i po pádu komunismu. Od roku 1992 vede Katedru autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU, což je momentálně jeho prioritní činností.
Vyskočil je odpůrce konzumního způsobu života
„Je potřeba se čestně postavit k odumírání lidskosti, ke zbožštění konzumu, trhu. Říci si pravdivě, jestli si myslíme, že to je zákonité vývojové končení, anebo jestli si myslíme, že to je hlavně lidská lhostejnost, blbost, chamtivost, ničemnost a že je třeba hledat a nalézat, vynalézat dobré a účinné způsoby a cesty nejenom pro zachování lidstva, ale také aby lidskost a mravnost byly živé a tvořivé, ne jen muzeální,“ říká odpůrce konzumního způsobu života.
