Napětí, smích, násilí, naděje, srdce, sex a hlavně happy end, to vše potřebuje mít podle zaměstnance hollywoodských studií Griffina Milla komerčně úspěšný film. Jeho příběh tyto požadavky splňuje a tím si z nich zároveň utahuje. Snímek Hráč (1992), v němž se režisér Robert Altman strefuje do továrny na sny s vydatnou pomocí hollywoodských tváří v cameo rolích, uvádí ČT2 dnes ve 21:10 v rámci cyklu Velikáni filmu.
Když se dá myšlenka filmu popsat méně než pětadvaceti slovy, pak to je asi dobrý film, prohlásil prý Steven Spielberg. Nejen poznámku svého slavného režisérského kolegy si Altman do svého snímku vypůjčil, Hráč je prošpikován zjevnými i méně nápadnými odkazy na filmy a tvůrce hollywoodské kinematografie.
Filmové umění je seriózní a plnohodnotnou součástí umění. Mnoho lidí už příliš dlouho považuje filmy víc než za umění za lidovou zábavu. Věta, kterou pronáší hlavní hrdina Griffin Mill (Tom Robbins) na večírku, uspořádaném při příležitosti věnování několika černobílých snímků losangelskému muzeu, by mohla být myšlenkou Altmanova Hráče v méně než pětadvaceti slovech. Jeho ironický snímek je pseudohollywoodským filmem o tom, jak se dělá hollywoodský film.
Povýšení zábavnosti nad umění v továrně na sny se přitom vysmívá od začátku do konce. Už v úvodní sekvenci, v níž se mluví o tom, že dnešní filmy (Hráč je z roku 1992, ale v současné produkci to platí dvojnásob) připomínají klipy na MTV, a která je najust natočena jako osmiminutový záběr bez střihu. Anebo ve zmíněné části s projevem, kdy věnování snímků ze zlatého fondu muzeu je podtrženou ironií poukazující na to, že mašinérie továrny na sny nestojí o „filmy Orsonů Wellesů a Franků Caprů, které budou mít dlouhý život“. Kupříkladu nápad na natočení Absolventa po pětadvaceti letech jako legračního filmu s infarktem, který je mezi mnoha jinými absurdnostmi v Hráči zmíněn, to jen potvrzuje, ač je samozřejmě nadsázkou (ovšem kritickou, nikoli přátelským pošťouchnutím).
Hollywoodská studia chtějí, tvrdí Altman svým počinem, snímky, kde je šťastný konec, přestřelky a Schwarzenegger. Narvání filmu do této šablony je základem úspěšnosti - a drží se jí i Altman v Hráči, v němž používá hollywoodské desatero zároveň k jeho ironizování. Je o to více husarským kouskem, že v epizodních rolích se mihne řada slavných filmových osobností, které hrají samy sebe. Zvláště scény s Julií Robertsovou a Brucem Willisem před koncem filmu stojí za to.
Majstrštykem ironie je pak příběh hlavního hrdiny Griffina Milla (Tom Robbins), pracovníka hollywoodských studií, který vybírá scénáře vhodné k zfilmování, přičemž nabídka samozřejmě přesahuje poptávku. Nejlepší scénáře píše život, říká se, a ten Millův napsal scénář docela podle hollywoodského gusta.
Splňuje všechny atributy, které má podle něj komerčně úspěšný film mít: napětí (zhrzený autor Griffinovi posílá pohlednice s výhrůžnými vzkazy, že ho „jménem všech scenáristů“ zabije), násilí (na vraždu opravdu dojde), smích (některé situace, do nichž se Griffin dostane, nebo spíš jejich rozuzlení, jsou komické), srdce a sex (Griffin potká ženu, která pro něho má „osudovou přitažlivost“, přestože – tady si Altman neodpustil další drobný vtípek – nerada čte a nechodí do kina, na to je prý život moc krátký). Ač to tak možná vyzní, příběh hlavního hrdiny nenatočil Altman jako parodii, snad až na end. Ten je pochopitelně happy.
THE PLAYER. 1992, USA. Režie: Robert Altman. Scénář: Michael Tolkin (podle své knihy). Kamera: Jean Lépine. Hudba: Thomas Newman. Hrají: Tim Robbins, Greta Scacchiová, Fred Ward, Whoopi Goldbergová, Peter Gallagher, Brion James, Cynthia Stevensonová, Vincent D'Onofrio, Dean Stockwell, Richard E. Grant, Sydney Pollack. Sami sebe si zahráli např.: Susan Sarandonová, Julia Robertsová, Bruce Willis, Jack Lemmon, Andie McDowellová, Cher nebo Nick Nolte. Nominace na Oscara za režii a scénář.
