„Vždycky hledám umělecké výzvy, tak doufám, že jich ještě hodně přijde,“ říká krátce před svým příjezdem na mezinárodní televizní festival Zlatá Praha hudební skladatel Elia Cmíral, jehož hudba doprovází řadu hollywoodských filmů. O splněných snech a uměleckých výzvách českého rodáka v zahraničí natočil režisér Petr Kaňka dokument, který 51. ročník festivalu 5. října zahájí. O svůj životní příběh se Elia Cmíral (* 1950) podělil také v následujícím rozhovoru:
Hollywoodský skladatel Elia Cmíral: Štěstí i práci hledám v zahraničí
Jaké byly Vaše první hudební krůčky a co byl pak první krok?
Moje opravdu první dětské hudební vzpomínky jsou na dědečka Adolfa Cmírala, učitele na pražské konzervatoři. Vzpomínám si, že jsem mu seděl na klíně v jeho hudebním pokoji v pražském bytě a on mi hrál na piano. Dost mě fascinovalo, jak moc tónů, akordů a melodií ten velkej černej nástroj vyluzuje. Pak mám další vzpomínku, jak jsem se snažil hrát na piano podle sluchu písničky, které se mi líbily, a taky dělat různé zvuky jako hromobití, medvědy a ptáčky, asi moje první „scénické hudby“. Později jsem bral hodiny na piano se sestrou u stejné učitelky a hrozně mě to nebavilo. Učitelka byla moc přísná a hrál jsem nudné cvičné etudy. Pak přišel objev - kytara, hráli jsme s kluky na zahradě, později jsme měli na škole rockovou skupinu.
Co pro Vás představuje česká hudební tradice? Přemýšlel jste někdy o osudu české hudební emigrace - například Bendové, Myslivečka, Rejcha, ale také Martinů nebo Jana Nováka?
Česká tradice? Hm, miluju Dvořáka, něco z Janáčka, Martinů a Smetanu. Nevím, jestli je v mé hudbě nějaká návaznost na českou hudební tradici, prošel jsem mnoha vlivy, posouzení nechám muzikologům. Jediná spojitost, která mě s českou hudební emigrací napadá, je, že hledáme štěstí, dobrodružství a práci jinde než v rodné zemi.
Jak probíhala spolupráce s předními hollywoodskými režiséry na filmech pro velká studia? Jak se liší tato spolupráce od těch tuzemských?
Každý film má svoji unikátní atmosféru, tak jako je jiný každý režisér a producent, se kterými jsem pracoval. Některý režisér dává víc uměleckou volnost, rád se nechá vést a překvapovat, jiný má zase „hands on“, má přesnou představu nebo si to myslí a chce ji slyšet. V Americe se používá jako vodítko „temp track“. To znamená, že se během střihu použije hudba z jiného filmu, podle které střihač střihá film, takže film má tempo i atmosféru již během střihového procesu. To může být samozřejmě velká pomoc, hlavně když režisér neví, co chce, a může si vyzkoušet různé přístupy, a může to být i základ naší společné komunikace. Bohužel se to může obrátit tak, že jak režisér, tak i producenti se do „temp track“ zamilují, a je těžké jim potom psát muziku, která je jiná, originální a funguje lépe, ale samozřejmě zní jinak.
Nevím jestli se „temp track“ technika používá v současné české produkci, takže to nemůžu porovnat. Ale rád bych zdůraznil, že jsou režiséři, kteří takovou berličku při střihu nepotřebuji, mají svoji představu o tempu filmu beze vodítka. Rád bych jmenoval svého mentora Johna Frankenheimera (Ronin) nebo Juraje Herze (Habermannův Mlýn).
Karel Roden a Oldřich Kaiser ve filmu Habermannův mlýn
K filmu Juraje Herze Habermannův mlýn jste skládal hudbu. Co bylo pro Vás dominantou této spolupráce?
Když mi producent Karel Dirka při obědě v Los Angeles řekl, že jeho další projekt bude válečné drama s Jurajem Herzem, nemusel jsem se rozmýšlet ani vteřinu a okamžitě jsem mu řekl, že to chci dělat. Juraj je pro mě ikonou, miluju jeho filmy a později, když jsem za ním přijel do Prahy, mě naprosto okouzlil. Juraj je skutečný filmař, moderní, s rozhledem ve všech směrech. Má naprosto přesnou představu o tom, co chce a co očekává od hudby pro svůj film. Dokáže to také vyjádřit, jeho poznámky k mým skicám byly přesné a inspirující. Hudbu jsem psal v Los Angeles, posílal jsem hudební demo přes internet do Mnichova a spolupráce se odbývala po telefonu. Orchestr jsem pak točil v Praze. Spolupráce s Jurajem byla nanejvýš kreativní a přátelská. Má pro mě stejnou cenu jako práce s Johnem Frankenheimerem.
V září minulého roku se za Vámi do Los Angeles vydal štáb České televize, aby o Vás natočil dokument Elia Cmíral - Part 1, který bude představen ve světové premiéře na festivalu Zlatá Praha 2014. Jak probíhalo natáčení a Vaše spolupráce na filmu?
Když mi Petr Kaňka poslal email, že dostal zelenou točit o mně dokument, tak mě, tak jako tak, trochu zaskočil. Řekl jsem mu, že přeci moje práce ještě neskončila, aby se o mně dělal dokument, ani ještě nejsem mrtvý a mám ještě hodně co říct a hodně hudby napsat a že dám svolení k dokumentu s podmínkou, když to bude jako jen jeho první část – Part 1. To jsme tak trochu žertovali.
Sjednal jsem pro Petra a jeho štáb několik rozhovorů, které s dramaturgií plánovali s producenty, s nimiž jsem pracoval, a také s několika skladateli tady v Los Angeles, aby o mně řekli pár slov. Petr měl připravenou základní kostru scénáře, samozřejmě jsme i trochu improvizovali, a když jsme tak mluvili o mých vzpomínkách, ať při plakátech z mých filmů ve studiu, nebo při návštěvě pro mě důležitých míst v LA, tak nějak jsem si sám v hlavě udělal takovou retrospektivu vlastního života a práce, něco, na co vůbec nemám normálně čas. Abych se zastavil, popřemýšlel a podíval se zpět. Můj život se žene kupředu z jedné produkce do druhé. Mezitím mám chvilky na děti a ženu, než se zase zavřu do samoty a mých tónů. Takže jsem vlastně moc rád, že se natáčení uskutečnilo, a jen doufám, že moje neuspořádané vzpomínky, zkušenosti a názory Petr zkomponoval do dokumentu i pro publikum zábavně a že mu to snad i něco dá.
Těšíte se na návštěvu Prahy?
Samozřejmě, i když jsem trochu nervózní z premiéry filmu.
Elia Cmíral
Vaše dosavadní kariéra pokrývá více jak sedmdesát titulů scénické hudby, mimo to máte za sebou úspěšné a významné charitativní projekty. Jaké jsou Vaše další životní sny a záměry?
Víte, ty sny a záměry se tak nějak překrývají. Vždycky hledám umělecké výzvy, tak doufám, že jich ještě hodně přijde. Práci miluju, vždycky píšu naplno, a jak nejlépe umím. Další filmy s Herzem nebo Travoltou by byly skvělé. Nebo balet anebo nějaká multimediální produkce, co chce říct něco o dnešním světě. Taky bych se rád pustil do nějaké koncertní kompozice, ale asi by to musela být zakázka se stanoveným dnem premiéry, do šuplíku psát neumím. Jak vidíte, o sny a záměry v hudbě nemam nouzi, tak uvidíme, co přinese tohle desetiletí. Taky mám se ženou na starosti dva krásné kluky, kterým chceme dát, co potřebují, a pomoci jim najít si cestu vlastním životem.