Moskva - Fjodor Michajlovič Dostojevskij se právem řadí mezi největší světové spisovatele psychologické prózy a díky četným divadelním adaptacím patří jeho díla i ke zlatému fondu světové dramatiky. Tento ruský spisovatel, od jehož úmrtí uplyne 9. února 130 let, mistrně popsal nejtemnější stránky lidské psychiky. Jeho romány se hemží zločinci, revolucionáři, alkoholiky a zhýralci či osobnostmi s duševními poruchami.
Dostojevskij vytvořil ve svých dílech jakousi antropologickou laboratoř, v níž komponoval mezní situace a na jejich pozadí pak rozkládal lidskou osobnost jako kubistický malíř. Klíčovými motivy jeho, až psychopatologických, románů jsou konflikt vnitřní čistoty s morálním úpadkem a očistná síla utrpení. Ve složitém vnitřním světě jeho postav se sváří dobro se zlem, láska s nenávistí, pud sebezáchovy se sebedestrukcí, víra se skepsí.
Protagonisté jsou někdy stíháni ranami osudu, někdy jen pocity vlastní nedostatečnosti a ambivalentními postoji. „Ve zbloudilých duších pijáků, tuláků a bezdomovců nacházel hlubiny lidské duše,“ komentuje Dostojevského dílo spisovatel a literární historik Radko Pytlík.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil 11. listopadu 1821 v Moskvě v rodině despotického lékaře, jehož v roce 1839 zabili jeho nevolníci. Fjodor vystudoval vojenské technické učiliště v Petrohradě, krátce pracoval v projekčním oddělení ministerstva obrany, než se cele oddal literatuře. V roce 1846 debutoval románem v dopisech Chudí lidé, s nímž slavil velký úspěch. Pak ale následovalo kritické přijetí jeho psychologických povídek Dvojník, Pan Procharčin, Bytná či romantické Bílé noci.
Zlom v Dostojevského životě a postoji k životu přinesl rok 1849. Jako člen skupiny liberálních intelektuálů byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl až několik minut před popravou změněn na čtyři roky nucených prací a vojenskou službu na Sibiři. Během pobytu v omské káznici nedobrovolně načerpal inspiraci pro svá další díla; bezprostředním odrazem těchto let jsou Zápisky z mrtvého domu, později zhudebněné Leošem Janáčkem.
Po devítiletém pobytu na Sibiři, kde mimo jiné poznal svou první manželku, se Dostojevskij vrátil do Petrohradu, kde s bratrem Michailem vedl literárněpolitický měsíčník Vremja. Filozofickou koncepcí tohoto, později cenzurou zakázaného, časopisu bylo tzv. počveničestvo, jehož představitelé usilovali o spojení inteligence a rolnictva a chtěli se vyhnout „zhoubné kapitalistické cestě“.
Těžké období
začalo Dostojevskému v roce 1864, kdy mu zemřeli žena a bratr, který mu zanechal velké dluhy. Dostojevskij se snažil vydělat hazardem (hráčské vášni však propadl) a psaním. „Byl vášnivý hráč, celé noci strávil v herně, a právě v tom největším propadu lidské duše, kdy byl na pokraji beznaděje, dostal nápad napsat ten skvělý román Zločin a trest,“ osvětluje Radko Pytlík.
Příběh studenta Raskolnikova, který zabije a okrade starou lichvářku s úmyslem zařídit lepší život svým blízkým a se zdůvodněním, že stařena stejně všem jen škodí, dokládá, že zlo nelze ospravedlnit sebelepšími úmysly. Hlavní hrdina nakonec svůj zločin neunese, přizná se a je odsouzen.
Dostojevského dílem prostupují dvě základní roviny: sociální a existenciální. Před sibiřským vyhnanstvím byl Dostojevskij utopický socialista, podle literárních historiků se posléze vyvinul v pravoslavného monarchistu. Zásadně odmítal násilí jako prostředek řešení sociální otázky - kritikou revolučního radikalismu je například jeho román Běsi, jehož filmovou adaptaci vytvořil v roce 1988 režisér Andrzej Wajda.
