Praha - Inscenací roku 2010 se v anketě Divadelních novin stal Muž bez minulosti Akiho Kaurismäkiho, jak ho v Dejvickém divadle v Praze nastudoval režisér Miroslav Krobot. Druhé a třetí místo obsadily Čapkova Věc Makropulos amerického režiséra a výtvarníka Roberta Wilsona v činohře Národního divadla v Praze a Handkeho Spílání publiku, které připravil režisér Dušan David Pařízek v pražském Divadle Komedie.
Divadelní noviny určily inscenaci roku
Výsledky 18. ročníku ankety zveřejnilo 11. ledna první letošní číslo tohoto odborného čtrnáctideníku. Hlasovalo v ní 107 divadelníků, kritiků a publicistů, kteří vybrali celkem 65 inscenací a projektů. Nejvíce jich jmenovali z Prahy - 37. Z Brna jich bylo osm a z Ostravy sedm.
„Inscenace Muž bez minulosti Dejvického divadla je malý zázrak. Myslím si, že se vůbec poprvé podařilo, že divadelní inscenace je lepší, než její předobraz, tedy Kaurismäkiho film. Miroslav Krobot vytvořil příběh velice jímavý, ale bez sentimentu, na rozdíl od krutého Kaurismäkiho příběhu. Dalo by se říci, že dejvická inscenace je dotek lidskosti,“ uvedl v rozhovoru pro Události, komentáře ČT24 šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář.
Redaktor Divadelních novin Vladimír Hulec upozornil, že letos se víc než kdy jindy objevily tituly z Prahy, Brna a Ostravy. „Regionální soubory jako by v čase ekonomické krize spoléhaly na divácké jistoty. Netroufají si, snad s výjimkou královéhradeckého Klicperova divadla, ústeckého Činoherního studia a Jihočeského divadla z Českých Budějovic, na náročnější projekty. Všechno to tak trochu jsou hry na jistotu. V Dejvicích jsou dnes na vrcholu a užívají si ho. A Wilson je mistr světového formátu, jaký u nás, alespoň v činohře, snad nikdy nerežíroval. Aspoň díky němu vstoupilo české divadlo do světa,“ uvedl.
„Na hostování Roberta Wilsona v Národním divadle jsou různé názory. Z nichž jeden tvrdí, že jeho angažmá je mrhání penězi, neboť je pochopitelně velmi drahý režisér, další to zase označují za nesporné obohacení české scény. Já osobně bych řekl, že toto setkání je pro české divadlo inspirativní a že konkurenci zde tedy nemá. Jiná věc je, jestli v současné době neexistují režiséři avantgardnější, podnětnější, než je klasik Robert Wilson,“ dodal Kolář.
Mezi Dejvické a Národní se vklínilo Divadlo Komedie s dramaturgicky nejnáročnějším programem. „Každá inscenace je událostí přesahující rámec divadla. Spílání publiku a Víra, naděje, láska jsou spolu s Bambuškovými a Honzírkovými projekty tím nejslyšitelnějším politickým hlasem, který u nás z divadel zní,“ dodal Hulec a upozornil, že v anketě se objevilo pět jeho inscenací. Intelektuálním směrem vykročila podle něj Nová scéna Národního divadla, která ale v anketě vůbec neuspěla. Z 65 jmenovaných projektů je skoro třetina z oblasti alternativního divadla a nezávislé scény.
„V zavedených kamenných divadlech se vždy objeví silná osobnost, která na čas strhne - nyní jsou to Miroslav Krobot a Dušan David Pařízek. Starší režisérská generace až na výjimky (Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský) pomalu mizí, žezlo přebírá ta střední nebo mladá. Kromě jmenovaných Jan Mikolášek, Tomáš Svoboda, Martin Glaser, Kamila Polívková, Dan Špinar, Štěpán Pácl, Natálie Deáková či Anna Petrželková,“ dodal Hulec.