Praha - Letošek je spojen s jubileem prvního profesionálního dabingového studia u nás. V roce 1949 vzniklo české znění sovětského filmu Nebezpečná křižovatka, označované za první československý profesionální dabing. Česky už předtím promluvila i americká animovaná Sněhurka se svými sedmi trpaslíky v roce 1938. Dabingu se v Česku i přes jeho nákladnost stále daří, diváci jej upřednostňují před titulky. Svědčí o tom i sledované ceny Františka Filipovského za dabing, které budou v sobotu již popatnácté uděleny v Přelouči.
Od pásu k digitálu
Jak Sněhurka, tak sovětské okupační drama Nebezpečná křižovatka jsou spojeny se jménem Miroslava Geberta, který údajně česky namluvil většinu rolí i k americkému snímku Na stopě - to se psal dokonce rok 1933. „Na podzim roku 1949 jsem dostal z Barrandova nabídku, abych se podílel na dabingu Nebezpečné křižovatky. A tak jsem se dostal k roli nacistického důstojníka Neuhause,“ vzpomíná herec Bohumil Švarc (83). Ve studiu Smečky spolu s ním dabovali Vítězslav Vejražka, Bedřich Vrbský, Bohumil Záhorský, Antonín Jedlička a František Filipovský. Tehdy poprvé Švarc poznal tuto profesi a setkal se s filmovou smyčkou - metry filmového pásu, který ve studiu protínal několik místností. „Smyčka“ se kouskům dialogů říká dodnes, i když filmový materiál nahradila digitální technika.
Švarc dostal v polovině 90. let cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu; počet rolí, které namluvil, nezná. „V začátcích byla ta práce velice dlouhá - a proto dobrá. Dnes pomáhá spousta technických vymožeností, ale jednu věc nenahradí. Tehdy nás bylo kolem mikrofonu třeba šest a slyšeli jsme jeden druhého. Zatímco dnes to udělám za jedno odpoledne - ale jsem ve studiu sám a nemám možnost toho druhého slyšet,“ vysvětluje herec.
Zatímco opatření snímku titulky stojí v průměru 8 až 12 tisíc korun za dvouhodinový film, nadabovat stejně dlouhý snímek přijde asi na osminásobek. Soukromé společnosti se snaží vejít do zhruba 50 tisíc korun za snímek. Nadabování jednoho filmu pro televizi trvá v průměru jeden až dva dny, práce na celovečerním snímku do kina trvá asi týden. Česká televize si dabuje pořady sama.
Lear mluví jinak než Jindřich V.
„Dabing je obor, jehož prostředky jsou trochu jiné než jenom slovní. Jsou to prostředky herecké - slovo je tam materiálem pro hereckou akci,“ zdůrazňuje dabingová režisérka Olga Walló, která v této profesi následovala svého otce K. M. Walló a do češtiny převedla za čtyři desítky let kolem tisíce titulů. Podle ní je u filmu zvuková složka rovnocenná s vizuální. „I když umíme dobře anglicky a film sledujeme v originále, šidíme ji, neboť textu dokonale neporozumíme. Pokud je špatně udělaný dabing, ztrácíme také,“ dodala režisérka. Divák by měl podle ní využít tu možnost - u televize či DVD zhlédnout obě verze, a učit se tak cizí jazyk.
Podle Walló je u dabéra podstatné, aby dovedl zahrát ne toho herce, ale roli, kterou představuje. „Třeba když hrál Sir Laurence Olivier Krále Leara, hrál ho jinak než Jindřicha V. a toho jinak než Hamleta. U nás by se těžko hledal Olivierův dvojník. Ale našel se herec, který dovedl pochopit a přijmout interpretaci způsobu, jakým hrál Krále Leara, a zahrát ho v jeho dechovém rytmu. Tím byl překvapivě Otto Šimánek, do kterého by to nikdo neřekl; každý ho znal jen jako němého pana Tau,“ prozrazuje režisérka.
Vrcholy a poklesy
Český dabing zažil své nejlepší časy v 50. a 60. letech, kdy se „česká dabingová škola“ stala pojmem. Herečtí mistři dokázali svým hlasem kouzlit natolik, že často vytvářeli nové, pro mnohé lepší pojetí originálu. Kvalitu dabingu značně poznamenala porevoluční záplava cizojazyčných filmů.
