Praha - Spolu s Bedřichem Smetanou, Antonínem Dvořákem a Leošem Janáčkem patří k nejslavnějším českým skladatelům; od 40. let měl v zahraničí renomé jednoho z nejvýznamnějších skladatelů své doby. Poličský rodák Bohuslav Martinů, představitel meziválečné avantgardy a autor osobitých a nebývale pestrých děl, prožil z politických důvodů posledních více než 20 let mimo svoji rodnou zem. Zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu.
Tvorba Bohuslava Martinů se výrazně odlišovala od dobové tvorby. Umělec během svého života dospěl k modernímu projevu, ovlivněnému jazzem, impresionismem, neoklasicismem, anglickým madrigalem i českými a moravskými lidovými písněmi. Celkem složil 387 děl, z toho šest symfonií, 15 oper a 14 baletů.
Jeho prvním světovým úspěchem se stala orchestrální Vřava (La Bagarre), inspirovaná Lindberghovým přeletem Atlantiku, která byla poprvé provedena v roce 1927 v Bostonu. K dalším známým skladbám patří baletní pásmo Špalíček, opera Řecké pašije nebo kantáta Otvírání studánek. Trvalý ohlas má u posluchačů „opera snů“ Julietta („Je to vlastně jakýsi bizarní sen,“ řekl o ní Martinů) a symfonické Fresky Pierra della Francesca.
Pro nedbalost vyloučen
Syn ševce a pověžného se narodil 8. prosince 1890 v bytě o jedné místnosti na věži kostela svatého Jakuba v Poličce. Komponovat se pokoušel už od deseti let, později studoval na pražské konzervatoři, ze které byl ale v červnu 1910 pro nenapravitelnou nedbalost vyloučen (školu studoval - a také nedokončil - ještě jednou ve 20. letech). Pak žil v Poličce jako učitel houslí, kde prožil i první světovou válku.
V lednu 1919 byla Českou filharmonií provedena jeho vlastenecká kantáta Česká rapsodie. Na podzim 1920 pak byl přijat do České filharmonie jako houslista a strávil zde tři roky, dokud na podzim 1923 nezískal stipendium do Paříže, kde se stal soukromým žákem Alberta Roussela. Ve Francii žil až do roku 1941, v Československu byl naposledy v roce 1938.
Útěk do USA
Koncem 20. let se v jeho tvorbě nakrátko objevily jazzové prvky (Kuchyňská revue či Jazzová suita) a dadaistické podněty (miniopera Slzy nože). Po inspiraci lidovou poezií objevil Martinů barokní hudbu, což vyvrcholilo skladbami jako Concerto grosso či Dvojkoncert. Po obsazení Československa nacistickými vojsky složil Martinů kantátu Polní mše. Z obsazované Francie Martinů prchl se svou francouzskou chotí Charlotte (vzali se v roce 1931) přes Lisabon do USA, kam dorazil v březnu 1941.
„Odjeli jsme, moje paní i já, s malým kufříčkem a vše ostatní jsme museli zanechati za sebou…“ Audionahrávka z roku 1946 zde.
Teprve na oceánem, po padesátce, začal komponovat symfonie; v letech 1942-46 složil každoročně jednu. Jejich nastudování se ujímaly přední americké orchestry, zvláště Bostonský symfonický orchestr s dirigentem Kusevickým. Symfonie jsou pozoruhodné svou spontánností, harmonickou čistotou či rytmickou svěžestí a připomínají pozdní tvorbu Dvořáka. Na zprávu o vyhlazení Lidic reagoval symfonickou větou Památník Lidicím. Od roku 1942 též učil v letních kurzech předních hudebních institucí včetně Princetonské univerzity, kde se seznámil i s Albertem Einsteinem.
Zaprodanec buržoazie, návrat nežádoucí
Po válce se chtěl Martinů věnovat pedagogické práci v Praze, o jeho návrat ale nikdo nestál. Navíc v červenci 1946 utrpěl při pádu z neohrazené strany balkónu těžký úraz s dlouhodobými následky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 naděje na jeho návrat padly, protože tvorba emigranta a „zaprodance buržoazie“ Martinů byla totalitními hudebními ideology prohlášena za „formalistickou“.
V USA zůstal do roku 1953, kdy získal americké občanství a kdy v New Yorku dokončil svou 6. symfonii, Symfonické fantazie. Od května 1953 pobýval opět ve Francii, poté v Římě a poslední léta života prožil ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera. Soustředil se na velké náměty světové literatury, a tak vznikly kantáty Epos o Gilgamešovi a Proroctví Izaiášovo, opera Řecké pašije, ale i lyrická díla jako Otvírání studánek, Zbojnické písně či Madrigaly.
Bohuslav Martinů zemřel na rakovinou žaludku v nemocnici v Liestalu a byl pohřben na pozemku Sacherových. Po 20 letech bylo v srpnu 1979 jeho balzamované tělo exhumováno a pohřbeno v Poličce.
