Praha – Už dávno neplatí, že voda je v ekonomickém smyslu volným statkem. Voda jako taková je totiž velmi strategickou surovinou. Toho si byly vědomy i různé nadnárodní společnosti, které tak v Česku viděly veliké zisky. Před patnácti lety přišly s neodolatelnou nabídkou, když slíbily radnicím, že jim vyplatí miliony korun za provozování vodovodů a kanalizací. Představitelé obcí, ohromení okamžitým ziskem, neváhali a své podíly prodali. Přitom zřejmě ani netušili, že vyplacené miliony ani zdaleka nevyváží hodnotu toho, co ztrácejí. Navíc nyní České republice hrozí, že Evropská komise zahájí řízení o porušení smlouvy.
Desítky moravských a českých vesnic se v současné době potýkají s nemalým problémem. Podle požadavků české vlády a Evropské unie totiž k prvnímu lednu měla být v různých obcích odpovídající kanalizační infrastruktura a odpovídající čistírna odpadních vod. Důvod tohoto nedostatku je prostý – chybí peníze. Ty mohou sice obce získat z evropských fondů, ale s částečnou privatizací se jim tato dostupnost evropských dotací vzdálila.
Nevyhovující stav věcí, jejichž napravení požaduje po Česku Evropská komise, je tedy teď hrozbou pro Českou republiku. „V letošním roce Česká republika zpracuje report pro Evropskou komisi o aktuálním stavu věcí, ze kterého pravděpodobně vyplyne, že Česká republika neplní požadavky, které jí Evropská komise v této problematice dala. To znamená, že Evropská komise zahájí s Českou republikou řízení o porušení smlouvy,“ konstatuje mluvčí ministerstva životního prostředí Michaela Jandeková.
Částečné či úplné privatizace přinesly obcím rychlé zisky
V roce 1993 stát daroval vodárenskou infrastrukturu městům a obcím. Avšak na konci devadesátých let začala města vlastnící větší vodohospodářské celky svoje podíly rozdělovat a privatizovat. Nechala si objekty, jako jsou úpravny vody, čističky a potrubí, ale provoz prodala soukromým firmám. Ty tedy zajišťují, že do těchto objektů vůbec teče voda, a že se upravuje, distrubuje a čistí.
Za tuto práci provozní společnosti inkasují vodné a stočné, které platí občani. Do objektů, které si ponechala města, je naopak potřeba investovat. Tato částečná privatizace přinesla obcím rychlé zisky v řádech desítek milionů korun. A taky menší příjem z nájmu, který jim provozovatelé platí za využívání trubek.
Milionové zisky tečou firmám otáčejícím s kohoutkem
Jedním takovým privatizovaným projektem jsou druhé největší vodárny v republice Severomoravské vodovody a kanalizace. Města a obce tento podnik prodaly v průběhu roku 1999. Akcie skoupily nadnárodní koncerny Anglian Water a Ondeo, které mezi sebou soupeřily. Někomu bylo zaplaceno 200 korun na akcii, jiné obci 800 korun.
Ze studie Transparency International o privatizaci vodárenství v ČR ale vyplývá, že radnice prodávaly akcie pod hodnotou, kterou do infrastruktury vložily. Skutečně tržní cenu dostali jen ti, kdo prodávali za 2 200 korun na akcii. Jaké hodnoty se ale radnice zbavily, se ukázalo o čtyři roky později. Tehdy vodárny koupila skupina Penta přezdívaná „finanční žraloci od Dunaje“. Za dva roky je opět prodala s hrubým ziskem čtyři miliardy a 380 milionů korun.
Novým vlastníkem Severomoravských vodovodů a kanalizací se tak stala španělská Aqualia. Ta lidem zvýšila vodné a stočné a ze svého zisku si každý rok vyplácí dividendu kolem 350 milionů korun. Na opravy sítí ze svého zisku vyplácí kolem 150 milionů ročně. Kromě toho investují do oprav v rámci daňových úlev.
Vesnice z Evropy těžce shánějí peníze na kanalizaci
Budování nových sítí tak zůstalo problémem obcí a provozovatele, tedy vodohospodářské firmy, nezajímá. Evropská unie chce dotovat jen ty obce, které prokáží, že se jim investice do nového potrubí poměrně rychle vrátí - například z nájmu od soukromých provozovatelů. Jenže provozovatelé mají v jednotlivých krajích monopol, a proto je jen na nich, jestli na zvýšení nájmu přistoupí.
Všechny popsané jevy se promítají do ceny vodného a stočného, která každým rokem roste. Ziskovost celé privatizace ukazuje pohled do studie Transparency International, kdy podle studie odteklo ze zisků zprivatizovaných vodáren nejméně 9 miliard korun.
