První vlna kuponové privatizace začala před 26 lety – 18. května 1992. Už o pár měsíců dříve v říjnu 1991 započal prodej kuponových knížek, díky kterým lidé dostali možnost získat vlastnický podíl v kterékoliv státem vlastněné společnosti, jež se toho účastnila. Někteří na tom vydělali, jiní zaplakali, ale řada dalších už v dnešních dnech ani neví, zda nějaké akcie kdy měla nebo případně ještě má.
Přitom existuje jednoduchý způsob, jak to zjistit. Někdy zcela zdarma, jindy za pár set korun lze vystopovat, zda se na účtech nenalézají zapomenuté poklady.
Akcie mohou mít dvě podoby. Listinnou a zaknihovanou. Ty první jsou papírové a ty druhé existují pouze v elektronické podobě ve formě zápisu v databázi – a právě takovým způsobem byly vydány všechny akcie z kupónové privatizace.
Dříve jejich evidenci vedlo Středisko cenných papírů (SCP), které před několika lety nahradil Centrální depozitář cenných papírů (CDCP). A právě tam musí každý, kdo se chce dozvědět, zda je stále majitelem nějakých akcií, začít.
Centrální depozitář cenných papírů eviduje i majetkové účty v takzvané nezařazené evidenci. Jedná se o zapomenuté majetkové účty s cennými papíry, třeba právě s akciemi ještě z kupónové privatizace.
„Většina těchto cenných papírů je bezcenná, ale nemusí tomu tak být vždy – skrytým pokladem bývají často například akcie ČEZ, včetně dividend. Každý si to může ověřit na webu centrálního depozitáři po zadání rodného čísla,“ konstatoval ekonom Lukáš Kovanda.
Pro informace je potřeba zejména rodné číslo a pak občanský průkaz
Postup je jednoduchý. Stačí na stránce centrálního depozitáře pod kolonkou online služby zdarma zadat rodné číslo a obratem se ukáže odpověď, jestli účet existuje. Pokud je odpověď pozitivní, tak na účtu jsou nějaké zaknihované akcie či jiné cenné papíry. Ovšem jaké konkrétní, se již automaticky zájemce nedozví. Musí si nechat vyhotovit výpis z nezařazeného účtu.
Výpis vyhotoví obchodník s cennými papíry nebo banky a většinou za to účtují sumu ve výši několika set korun. Takzvaný seznam účastníků, tedy těch, na které se lze obrátit, je k dispozici přímo na CDCP, stejně tak jako celý postup, jak ověřit existenci majetkového účtu.
Například výpis z nezařazené evidence pro klienta Komerční banky je zpoplatněn částkou 150 korun, pro neklienta stojí dvojnásob. U obchodníka s cennými papíry BH Securities a. s. to stojí tisíc korun, pokud nemá zájemce u společnosti účet, jinak sto korun. Cyrrus si za vyřízení žádosti o výpis zaúčtuje 350 korun.
Patria Finance si za výpis z účtu v nezařazené evidenci účtuje pět set korun. Stejnou částku si účtuje také samotný Centrální depozitář cenných papírů, na základě jeho žádosti o výpis.
Ve většině případů se stačí zájemcům prokázat platným občanským průkazem.
Vyzkoušeno na vlastní kůži
Jak může být proces zjišťování stavu účtu jednoduchý, si redaktorka webu ČT24 už dříve vyzkoušela na vlastní kůži. Vypravila se za jedním z největších nebankovních obchodníků s cennými papíry, firmou Cyrrus.
Celý proces zabral necelou půlhodinu. Po předložení občanského průkazu, zaplacení poplatku a vyplnění „Žádosti o výpis z nezařazeného účtu majitele v evidenci CDCP“, což zabralo jen pár minut, obdržela redaktorka za další zhruba čtvrthodinu již samotný výpis z účtu majitele. Na něm bylo přehledně uvedeno, kolik kusů akcií a jaké společnosti drží.
Pokud jsou akcie obchodovatelné na burze a je zájem je zpeněžit, pak se s makléřem podepisuje komisionářská smlouva. Na základě té pak makléř jedná dle domluvy s majitelem a po dohodě s ním například prodává akcie. Nejprve převede cenné papíry z nezařazené evidence do zařazené a pak s nimi nakládá dle požadavků klienta.
Ten za takové služby pak zaplatí zpravidla poplatek ve výši určitého procenta částky, v případě malých částek se většinou jedná o stovky korun. Majitel účtu si nemůže prodávat akcie sám, ale vždy přes některého z účastníků, tedy přes obchodníky s cennými papíry či banky.
Pokud z výpisu majitel účtu zjistí, že mu za těch několik let náleží zpětně nějaké dividendy, pak se opět může obrátit na makléře, kde má možnost podepsat žádost na automatickou výplatu dividend na bankovní účet.
U některých akcií však nelze v případě zájmu o zpětnou výplatu dividendy postupovat přes obchodníka, ale klient se musí obrátit například přímo na banku, která funguje jako administrátor výplaty pro určité konkrétní cenné papíry.
Pokud akcie zdědíte, musíte doložit doklad o dědictví
Obecně tak platí, že pro lidi je nejvýhodnější si nejprve zjistit, zda jsou majiteli akcií – a to zdarma přes rodné číslo zadané na stránkách CDCP, a pak se obrátit tam, kde mají založený běžný bankovní účet. Pokud jsou totiž jejím klientem, naúčtují si tam za tuto službu větinou minimální poplatek.
Může se stát ještě jeden případ, a to sice, že člověk může například akcie z kuponové privatizace zdědit a ani o tom neví. Jak v takovém případě má postupovat a dohledat je?
„To je již těžší případ. Muselo proběhnout dědické řízení a to by měl dotyčný vědět. Pokud ne, pak je to zřejmě spíš právní otázka. I tak však lze zřejmě zjistit v CDCP, zda tam nejsou akcie na jeho účtu, který by byl zřejmě zřízen. Respektive by to byl účet zemřelého,“ vysvětloval Milan Vaníček z J&T Banky.
Platí však každopádně, že v případě zděděných akcií je možné je převést na dědice. „V tomto případě je potřeba se obrátit vždy na některého z účastníků CDCP a doložit originál nebo úředně ověřenou kopii usnesení o dědictví,“ říká Tomáš Sýkora ze společnosti Patria.
Historie kupónové privatizace se psala ve dvou vlnách
Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 až 1994. Každá vlna měla předkolo, v němž lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů (fondy poté investovaly svěřené kupóny), a několik kol – první vlna pět, druhá šest.
- V obou vlnách: 367,5 miliardy korun, což představuje celkem 1172 podniků
- První vlna: zúčastnilo se 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů
- Druhá vlna: zúčastnilo se 6,16 milionu občanů a 353 investičních fondů
Kupónová knížka, kterou si mohl pořídit každý plnoletý občan za 1035 korun, obsahovala deset kuponů po 100 bodech a každý takzvaný DIK (držitel investičních kupónů) mohl pomocí kupónů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo.
Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola.
Pokud poptávka převyšovala nabídku, akcie příslušné společnosti postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku (FNM), což byl státní účelový fond České republiky zřízený za účelem technické realizace jednotlivých privatizačních rozhodnutí, o kterých rozhodlo tehdejší ministerstvo financí či vláda a dočasně také spravoval státní podíly určené k postupné privatizaci.
Skutečnými hybateli a nakonec i vítězi kupónové privatizace se ale v průběhu času staly privatizační fondy. Nejprve se jim díky masivní reklamní kampani (například pověstná „jistota desetinásobku“ Harvardských fondů Viktora Koženého) podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast.
Občané také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupóny – v první vlně přes 71 procent všech investičních bodů, ve druhé 64 procent.
Výsledkem kupónové privatizace tak byl stav, kdy většinu takto privatizovaných firem ovládly fondy. Velký podíl měly především fondy zřízené bankami, které byly v té době ještě většinou státní. Jako investiční fond účastnící se kupónové privatizace vznikly i některé dnes úspěšné firmy, například PPF Petra Kellnera.
Řada fondů a tedy i majetku DIKů však skončila v rukou různých podnikavců, kteří dokázali využívat nedokonalé legislativní úpravy, často na úkor drobných akcionářů. Některé kauzy vytunelovaných společností zaměstnávají soudy dodnes.
Skutečné majitele kupóny privatizovaných firem přineslo až následné přeskupování akcií v držení fondů a prodej jejich balíků konkrétním zájemcům. Mnoho firem však bylo kupónovou metodou privatizováno pouze zčásti, velké balíky akcií vláda prodala formou dražeb, veřejných soutěží nebo přímých prodejů.
Desítky především velkých společností vláda buď prodala přímo většinou zahraničnímu zájemci (Škoda Auto, Telecom, Transgas), další si ponechala za strategických důvodů (Čepro, ČEZ).
Kupónová privatizace má dodnes řadu zastánců i odpůrců. Jedni ji velebí jako unikátní projekt, který nemá ve světě obdoby, druzí, jako například bývalý šéf ČSSD a předseda vlády Miloš Zeman, ji nazvali „podvodem století“.
Hlavní aktéři „kupónovky“, občané – DIKové, údajně získali v první vlně akcie v průměrné účetní hodnotě 35 535 korun na osobu a ve druhé 25 160 korun. Mnozí z nich však o akcie přišli v podvodných fondech, někteří si naopak dobrou investicí pomohli až k několikanásobku průměrné hodnoty.
