Praha - Předčasné volby do Poslanecké sněmovny sice přinesly vítěze v podobě ČSSD, politická mapa se ale jinak výrazně roztříštila - ve hře je teď sedm stran. Ke slovu nyní přichází prezident Miloš Zeman. Strany, které voliči vyslali do sněmovny, by podle něj měly v první řadě dolní komoru ustavit, čili zvolit její vedení, a teprve poté jednat o vládní koalici. Na Zemanovi bude viset výběr jména, které pověří jednáním o sestavení nové vlády. Bohuslav Sobotka je přesvědčen, že jako předseda vítězné strany by jím měl být právě on. Klid mu však nepřidává místopředseda sociálních demokratů Michal Hašek, který Sobotku předstihl v preferenčních hlasech. I Zeman má „vrásky na čele“ - adorovaná SPOZ ve volbách s 1,51 procenta zcela propadla, o poznání hůře pak dopadlo i uskupení Hlavu vzhůru. Volební blok, jehož garantem je bývalý prezident Václav Klaus, získalo 0,42 procenta, tedy něco málo přes 20 tisíc hlasů.
Volební karty rozdány - přichází hradní krupiér…
První česká hlava státu jmenovala během své hradní dekády celkem 4 premiéry. Václav Havel vždy respektoval výsledky voleb a pověřil sestavením vlády vítěze, ať už šlo třeba o ideového protivníka Václava Klause. Po volbách v roce 1992 prezident neměl svou úlohu příliš složitou – Klausova ODS ve spolupráci s Křesťanskou demokratickou stranou zvítězila s větším odstupem než jakýkoliv pozdější vítěz sněmovních voleb (o 15 procent). Mohla tak Havlovi nabídnout komfortní koalici spolu s lidovci a ODA.
Ani za čtyři roky Havel neváhal oslovit představitele strany s nejvyšším počtem hlasů – jakkoliv se ohrazoval proti některým transformačním krokům, jež si nesla dosavadní středo-pravá koalice. Přesto na začátku července 1996 Klause spěšně odvolal, aby ho pouhý den poté znovu pověřil sestavením vlády. Tentokrát se Havel spokojil s prakticky stejnou koalicí – jen s menšinovou podporou. Spory uvnitř koalice nebo aféra tajných kont ODS ale prezidenta o rok a půl později přenesly do mnohem klíčovější role.
Vzestup Havlovy role - sázka na Tošovského
Po seriálu vzájemné kritiky uvnitř vlády a jeho vyhroceném důsledku – pověstném saravejském atentátu – došlo k rozpadu koalice a prvnímu zásadnímu angažování „nepolitického politika“ Havla. Ten při jednání nejprve oslovil zástupce bývalé koalice, zda chce pokračovat ve vládnutí v obměněné sestavě. Po neúspěšném oslovení respektovaného šéfa lidovců Josefa Luxe přišla prezidentská výzva k dosavadnímu guvernérovi České národní banky Josefu Tošovskému. Ten nakonec úspěšně sestavil úřednickou vládu a vyjednal si podporu ve sněmovně. I díky tomu, že Havel tehdy nezvykle tvrdě Tošovského vládu prosazoval.
Například v deníku Právo v lednu 1998 Havel uvedl, že bude „týdny hledat takového muže či ženu, který bude mít naději důvěru dostat. Nedostane-li důvěru, budu týdny hledat dalšího, každý z nich bude mít měsíc na vypracování programového prohlášení. Předčasných voleb se těžko dočkají ti, co je chtějí,“ upozorňoval. Havel se také později snažil svůj výrok mírnit, když řekl, že se jen snažil zabránit „zesměšnění státu“ tím, že by rychle jmenoval vládu bez šance na důvěru.
Opoziční smlouva - z Hradu sledovaná se skřípěním zubů
Uplynulo půl roku a tehdejší hlava státu zvala dalšího nového premiéra. S pověřením šéfa ČSSD Miloše Zemana opět respektoval volební výsledek, i když sociální demokraté nebyli schopni zlákat do koalice lidovce ani unionisty. Zrodila se tak opoziční smlouva, která umožnila vznik stabilní vlády ČSSD a občanským demokratům výměnou za podporu zaručila místa předsedů obou parlamentních komor. Havel proti paktu dvou tradičních politických konkurentů opakovaně protestoval. Zemana ale nechal vládnout po celé volební období. I po posledních volbách v roli prezidenta svěřil vládu vítězi voleb. V posledním roce na Hradě pověřil vládnutím Vladimíra Špidlu a jeho koaliční kabinet ČSSD, Unie svobody a KDU-ČSL.
Klaus si sázku na premiéry jistil „stojedničkou“
Jeho nástupce Václav Klaus během svého mandátu jmenoval čtyři vlády a tři premiéry - Stanislava Grosse (ČSSD), Jiřího Paroubka (ČSSD) a dvakrát Mirka Topolánka (ODS). V případě Grossovy vlády se v roce 2004 uchýlil k neobvyklému kroku, když si vyžádal písemný důkaz o tom, že kabinet ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU bude mít podporu sněmovny. Tento požadavek byl sice podle politologů nad rámec prezidentských pravomocí, ale Gross přesto přinesl Klausovi 101 podpisů poslanců.
Výraznou roli sehrál Klaus v březnu a dubnu 2005 v období krize způsobené nejasnými majetkovými poměry premiéra Grosse. Prezident odmítl přijmout demise lidoveckých ministrů, a tím znemožnil Grossovi rekonstrukci kabinetu. Krize nakonec skončila Grossovou demisí a nástupem vlády Jiřího Paroubka (ČSSD). Svým nepřijetím demisí Klaus znovu otevřel diskuse o ústavním rozsahu prezidentských pravomocí. V říjnu 2005 pak prezident odmítl jmenovat tehdejšího šéfa ČLK Davida Ratha ministrem zdravotnictví s tím, že jeho působení v obou funkcích odporuje ústavě. Rath nakonec Klausovi vyhověl a z čela komory odešel.
Po volbách v roce 2006 pověřil Klaus jednáním o vládě předsedu vítězné ODS Mirka Topolánka, který nakonec sestavil menšinovou vládu ODS a nestraníků. Ta však nezískala důvěru sněmovny a Topolánek musel podat demisi. Od Klause ale získal druhý pokus, který nakonec využil k sestavení vlády s KDU-ČSL a Stranou zelených. Díky dvěma poslancům zvoleným za ČSSD získala tato vláda v lednu 2007 důvěru.
Poté ale přišel překvapivý výsledek hlasování o nedůvěře a pád vlády uprostřed českého předsednictví EU. Klaus tehdy mohl podobně jako Havel zasáhnout výrazně do podoby nové vlády. Místo toho ale nechal parlamentní strany vyjednávat a opět si stanovil podmínky – rychlou dohodu a podporu minimálně 101 poslanců bez účasti tzv. přeběhlíků. Po dohodě občanských a sociálních demokratů volba padla na Jana Fischera.
V posledních sněmovních volbách už Klaus jako prezident přihlédl k výrazné většině pravice a pověřil sestavením vlády lídra ODS Nečase, navzdory volebnímu vítězství ČSSD. Ta však prezidentovi skrze brzký odchod předsedy Paroubka na dálku vzkázala, že se sestavením vlády předem nepočítá.
Zeman si povolební vyjednávání z Hradu užije poprvé
Vedle očekávaných výsledků bude zajímavé sledovat, jak se k novému uspořádání sněmovny postaví poprvé ve své roli prezident Miloš Zeman. V opačném gardu - jako premiér - šel představit svou vládu v roce 1998. O 15 let později bude naopak vítat aspiranta na vedení kabientu právě on. Vládnutím podle svých slov pověří stranu, které získá největší přízeň voličů.
Koho jmenovat premiérem, se Zeman podle svých slov bude inspirovat na základě doporučení straníků. „Třetí kritérium bude, že to bude strana, která bude mít parlamentní většinu,“ dodal prezident. Pokud se taková dohoda nenajde, přijdou na Hrad rovnou všichni šéfové parlamentních stran a právě s prezidentem jako moderátorem jednání budou společně hledat řešení.
Zástupci nových či staronových sněmovních stran ale musejí mít na paměti, že čím hůře a pomaleji budou o koalici vyjednávat, tím déle času dávají současné Rusnokově vládě, jejíž vznik - právě na popud prezidenta - minulá sněmovna těžko vydýchávala.