Praha - Lucemburkové jsou jednou ze čtyř královských dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Přestože jejich éra zahrnuje asi 130 let, ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím a nelze je časově srovnávat například s Přemyslovci či s Habsburky. Vláda Lucemburků začala 7. února 1311, korunovací Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Největší panovnickou slávu si vydobyl jejich syn Karel IV. Na českém trůnu se kromě Jana a Karla IV. vystřídali ještě další dva panovníci z dynastie Lucemburků - Václav IV. a Zikmund.
Pražské korunovaci předcházel sňatek, kdy si osmnáctiletá dcera českého krále Václava II. brala čtrnáctiletého syna lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. Svatba, která se konala 1. září 1310 ve starobylém Špýru v Německu, byla významnou politickou událostí. Měla zejména uklidnit situaci v zemi zmítané mocenskými boji po smrti posledního mužského člena dosud vládnoucích Přemyslovců, Eliščina bratra krále Václava III. v roce 1306.
O český trůn soupeřili Jindřich Korutanský, manžel Eliščiny starší sestry Anny Přemyslovny, a Rudolf Habsburský, druhý manžel Eliščiny nevlastní matky Elišky Rejčky. Po vraždě Václava III. zemi krátce spravoval Jindřich, který však uprchl poté, co k Praze dorazil Rudolf se svým vojskem. Ten se stal králem, avšak již v roce 1307 zemřel a zemi opět převzal Jindřich. Valné části české šlechty se ale nezamlouval, vytýkala mu neschopnost a rozkrádání majetku.
Problémy vyřešila královská svatba
Vznikl tedy plán využít poslední doposud neprovdanou Přemyslovnu. Skupina významných šlechticů, ke kterým se přidali i vlivní opati cisterciáckých klášterů, vyjednala její sňatek se synem římského krále Jindřicha VII. Tento pozdější císař Svaté říše římské údajně se svazkem svého jediného syna souhlasil až po značném nátlaku českého poselstva. Významnou roli ve prospěch žádosti sehrál mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, bývalý kancléř krále Václava II., který mladý pár posléze oddal i korunoval.
Ačkoli korunovace měla význam pro dějiny Lucemburska, Čech i Svaté říše římské, očekávání Čechů Jan zklamal. Svědčí o tom i v českém prostředí důsledné užívaní jména Jan Lucemburský, byť v Evropě byl znám jako Jan Český či Jan Slepý. Král, od něhož se očekával mír, spravedlnost a blahobyt, se nedokázal shodnout s českou šlechtou a o království se moc nestaral. Proslul jako schopný válečník a diplomat, který však zemi zanechal rozvrácenou a zadluženou.
Výročí připomněla mše na Pražském hradě:
K 700. výročí korunovace královského páru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny se dnes ve Svatovítské katedrále v Praze konala výroční děkovná mše, kterou sloužil arcibiskup pražský Dominik Duka. Mezi přítomnými byli i zástupci významných evropských šlechtických rodů, jejichž členové jsou potomky prvního Lucemburka a poslední Přemyslovny na českém trůně. „Já jsem asi jednadvacátá generace, takže k tomu tak strašný vztah člověk nemá, ale i tak si toho vážíme,“ uvedla kupříkladu jedna z nich, Adrienne Gräfin von Korfu. „Člověk může občas trochu zavzpomínat, ale budoucnost je v našich rukou,“ dodává další z potomků Jaroslav Lobkowicz. V předních řadách zaplněného chrámu usedli rovněž předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová a členové pražského diplomatického sboru.
Duka upozornil na to, že na konci vlády založil Jan Lucemburský v Praze arcibiskupství, se svým synem Karlem IV. položil základní kámen ke katedrále na Pražském hradě a založil civilizaci vzdělanosti. „Kéž bychom i my takto přistupovali k životu, aby se přítomnost mohla stát šťastnou budoucností, jako tomu bylo v případě Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny,“ podotkl a připomněl, že touto cestou i korunovací se naplnila vize svaté Anežky České. V provedení Pražského katedrálního sboru, Svatovítské chorální scholy a studentů pražské konzervatoře zazněla Missa Notre Dame Guillauma de Machauta, který byl sekretářem tohoto krále.
Macecha s dcerou sváděly boj o nadvládu v domácí politice
Iniciativu v domácí politice převzala Eliška, která vedla o moc nad zemí „válku královen“ se svojí macechou a dvojnásobnou královskou vdovou Eliškou Rejčkou. Obě dámy měly vlivné spojence z řad šlechty - Přemyslovna Viléma Zajíce z Valdeka, Rejčka Jindřicha z Lipé. Situace vyústila až v rozpad královského manželství. Přispěl k tomu i Eliščin rozkaz uvěznit milence své macechy. Většina české a moravské šlechty se však za Jindřicha postavila a král byl nucen ho propustit.
Jan Lucemburský se čtyři roky po smrti Elišky (1330) podruhé oženil, novou královnou se stala Beatrix Bourbonská. Panovník (v roce 1339 oslepl), který rozšířil území království a vrátil prestiž titulu českého krále, žil až do roku 1346, kdy padl v bitvě u Kresčaku. V té době však již české země spravoval jeho syn Václav, který posléze vstoupil do historie jako český král a římský císař Karel IV., jedna z nejvýznamnějších osobností českých dějin i tehdejší Evropy.
