Za sérii snímků z bojů v Libyi dostal letos první cenu Czech Press Photo. Mezi bojovníky ve městě Syrtě prožil v létě pět týdnů. A když auta přivážela do polní nemocnice další a další zkrvavené muže, odložil Stanislav Krupař foťák a popadl nosítka. Označení válečný fotograf však nemá rád. „Občas mi tak někdo řekne, ale já se tomu směji. Váleční fotografové vypadají jinak. Skutečnost, že se někdy dostanu do války, ještě neznamená, že jsem válečný reportér. To fakt ne,“ říká Stanislav Krupař v rozhovoru pro web ČT24. Pokud si chce odpočinout, jede na Sibiř fotit šamany ve svazové republice Tuvě. Je tam nejvyšší kriminalita v Rusku, ale dvoumetrový fotograf se na tomhle konci světa cítí skvěle.
Celé týdny a měsíce jste s fotoaparátem na cestách. Jak si při tom ještě stihnete obstarávat zakázky?
Asi tak dvakrát do roka mi nějakou práci vyjedná mediální agentura z Kolína nad Rýnem. Ovšem není to nic exkluzivního, protože zastupuje stovky fotografů a spíše prodává mé fotky, které už byly někde publikované. Přes tuhle agenturu mi přichází tak desetina příjmů, ale hlavní roli hrají osobní kontakty v německých médiích, především v Die Zeit.
Umím žít skromně a moc toho nepotřebuji. V Německu by mi moje příjmy na živobytí nestačily. Žiji ale v Praze s minimálními náklady a tím získávám obrovskou svobodu. Platím tady dvě stě eur nájem, zatímco mí kolegové v Německu třeba osm set. Nemám auto ani rodinu, takže se starám jen o sebe, a když to trochu přeženu, stačí mi jednou za dva roky vyměnit pláště na bicyklu.
Jak to vypadá u vás doma?
Bydlím v podnájmu na Smíchově, ve kterém jsem se odstřihl od akumulačních kamen a topím si dřevem. V Praze se spousta dřeva válí u popelnic a také kamarádi mi dávají o dřevu vědět. Když někde nějaké dřevo objeví, zajedeme tam a pořežeme ho. Je to možná bláznovství, ale akumulačky jsem zapnul snad jednou, když jsem měl nějakou moc vzácnou návštěvu.
Za co tedy utrácíte peníze z reportáží?
Kupuji si fotografické knížky. To je určitý luxus, kterého si dopřávám. A potom potřebuji vybavení na pobyt v přírodě. Musím mít dva kvalitní péřové spacáky, musím mít několik batohů a dobré pohorky, protože bez toho si svůj život nedokáži představit. A také nemůžu žít, aniž bych měl nějakou finanční rezervu do budoucna. Nevím, kdy budu mít zase nějakou zakázku, nebo co budu dělat za dva roky.
Je tedy reálné uživit se v Česku jako fotoreportér na volné noze?
Pro česká média primárně nepracuji. Ty redakce by sice o mou práci stály, ale žádná není ochotna investovat takové peníze, aby se mně ta práce vyplatila. Takže tak z osmdesáti procent fotím pro Die Zeit a některá další německojazyčná média. Své snímky ale pak mohu po nějaké době znovu publikovat, a tak k nim píši také texty, které pak ve formě kompletní reportáže vycházejí v Česku.
To je příjemný bonus k tomu, za co už jsem jednou zaplacený. Kdybych ale měl prodávat původní šestistránkové reportáže i s fotkami za tři, čtyři tisíce korun, jak to dnes redakce nabízejí, nikdy bych do něčeho takového nešel. To je tak hluboko pod cenou, že budu místo toho raději koukat do kamen, jezdit na kole nebo se procházet po lese.
Kde jste letos fotil?
Moje první letošní cesta byla do Finska, kde jsem měl v centru Helsinek malou výstavu. Hned potom jsem jel fotit uprchlický tábor do Idomeni na řecko-makedonské hranici a dva dny po návratu jsem letěl na Sibiř. To už bylo v mé vlastní režii. Fotím tam šamanské obřady, takže jsem chtěl být při oslavách budhistického Nového roku. Zůstal jsem na Sibiři asi dva a půl měsíce. Nejdříve jsem fotil šamany v Tuvě a potom jsem se svými ruskými kamarády putoval na lyžích přes zamrzlé jezero Bajkal. Pak byla Libye a potom Irák.
Sibiř je vaše velké téma. Už jste ho stačil nějak kompletně zpracovat?
Na Sibiř jezdím od roku 1994, tedy už přes dvacet let, ale nějak uceleně jsem svou práci ze Sibiře ještě nepublikoval.
Co by se muselo stát, abyste to udělal?
Musel bych překonat svou lenost a najít více smyslu v publikování fotek než ve vlastním prožívání těch věcí. Ze všeho nejvíc mne totiž naplňuje různé situace vidět, navazovat kontakt s lidmi, být prostě očitým svědkem a mnohdy pro mne není tak důležité předávat to dál. Takže v tom asi nejsem ten pravý reportér, protože mí přátelé reportéři jezdí na své cesty především proto, aby z toho vzniklo nějaké sdělení. Já se ale vydávám do světa, protože mne bytostně zajímá tam být a něco vidět.
Proč tedy na tu Sibiř jezdíte s foťákem?
Protože mne to velmi baví. Bez foťáku bych se do těch konkrétních situací vůbec nedostal. Přijít k někomu, nasáčkovat se mu do soukromí jenom tak, jako nějaký neukojený zvědavec, by vůbec nebylo možné. Fotoaparát celé to pronikání k lidem prostě legitimizuje. Baví mne intimní focení, které vyvěrá z toho, že s lidmi musím nejprve navázat vztah. Fotografie je potom tak dobrá, jak blízko k sobě mne ti lidé pustí. A to je neuvěřitelné dobrodružství.
Nemáte problém fotit uprchlický tábor na Balkáně a hned nato letět za šamany na Sibiř?
Vůbec žádný. Někdo jezdí odpočívat třeba do Poděbrad, nebo někam jinam do lázní, já jezdím na Sibiř. Tam je totální bezčasí. Je to svět nekonečného čekání na fotografii, kterou chci udělat. Prostě tam ten čas proflákám, a to je pro mne moc důležité. Na reportážích, na které jsem najatý, pracuji často pod obrovským tlakem, ale pak odjedu na Sibiř, kde si fotím šamanské obřady, nebo se nic neděje, lidi se opíjejí, poflakují, koukají na televizi a já jsem při tom s nimi. To je pro mne ten nejlepší balzám na nervy, který mohu mít.
Kde jsou na Sibiři ty vaše Poděbrady?
Ruská svazová republika Tuva leží na jižní Sibiři na hranici s Mongolskem, má tři sta tisíc obyvatel a rozlohu sto sedmdesát tisíc kilometrů čtverečních. Ještě v polovině 20. století tam lidé žili hlavně v jurtách, pásli jaky, vyznávali šamanismus a tibetský buddhismus. Potom ale nastoupila tvrdá sovětizace s rusifikací. Během jedné, dvou generací tam lidé prodělali změnu od rodového společenství po sovětskou industrializovanou společnost.
Poslední tři roky pracuje výhradně na volné noze a hlavními zakázkami jsou reportáže pro německý Die Zeit. V Česku publikuje v časopisech Reportér a Newsweek, kam dodává články doprovázené svými fotografiemi. Za sérii snímků z bojů dobrovolníků proti Islámského státu v Libyi obdržel letos první cenu v soutěži Czech Press Photo.
To vedlo k tomu, že se všechno rozrušilo, zpřetrhalo a rozsekalo, takže dnes je to oblast, která má nejvyšší kriminalitu a spotřebu alkoholu v celém Rusku. Je tam nejvíce vražd. Současně tam ale zůstalo uchováno ještě velmi mnoho ze sibiřských tradic. Tím vznikl naprosto unikátní koktejl komunismu a divokého kapitalismu, ve kterém funguje šamanismus, a ten se snažím dokumentovat.
Jezdíte na Sibiř už přes dvacet let. Zažil jste tam letos něco nového?
Letos to byly úžasné věci. Také už jsem si několikrát říkal, jestli to vlastně nemelu pořád dokola, když tam fotím ty šamanské obřady. Mívám pocit, že už je všechno snadno předvídatelné, ale letos to bylo mimořádně výjimečné.
Jeden místní byznysmen pozval skupinu šamanů do svého nákupního centra, vybudovaného z bývalé sovětské tržnice. Je to prostor velký jako půl fotbalového hřiště o třech patrech, ve kterém se prodává všechno od masa až po čínské cetky. Majitel tohle pro veřejnost zavřel, aby nikdo neviděl, že tam pozval šamany. A mne k tomu vzali také, takže jsem tam mohl fotit, jak šamani ve svém tradičním oblečení chodí nákupním centrem, bubnují na bubny a očišťují to tam. To je přesně to, co mne tam zajímá. Ten kontrast nového se starým.
Proč si majitel obchodního centra pozval šamany s bubny?
Aby mu byznys dál fungoval. Je to syn bývalého premiéra téhle oblasti a určitě čistě náhodou zprivatizoval tuhle tržnici, která je v hlavním městě Kyzylu zlatým dolem na prachy. Jenže premiér se vyměnil a tenhle pán má asi docela důvodné obavy, aby o svůj byznys nepřišel.
Skutečně věřil, že mu v tom šamanské obřady mohou pomoci?
Stoprocentně.
Jak si to vysvětlujete?
Šamanské obřady jsou tam každodenní realitou. Za šamany chodí ženské hledající své nevěrné manžele, ženy, jejichž noví partneři zneužívají jejich děti, chodí za nimi ředitelé bank, když se bojí prověrky z Moskvy. Jde za nimi třeba řidič, který dostal nový autobus, aby si ho nechal vysvětit. Jde k nim babička, když neví, na kterou školu se má přihlásit její vnouček. Prostě za šamany tam chodí všichni.
Kdo je šaman a jak se jím stane?
Šamanem je každý, kdo začne provozovat šamanskou praxi a má výsledky. Výsledky jsou důležité, jinak k tomu nic nepotřebujete.
Setkal jste se někdy s nějakým výsledkem?
Snažím se držet si odstup. Před dvěma lety jsme ale s kolegou z Die Zeit skončili v Egyptě v kriminále, když jsme se snažili s pašeráky lidí přeplout Středozemní moře. Nechali nám telefon, ovšem česká ani německá ambasáda si nějakých deset dní nevěděly rady, jak nás dostat ven. Báli jsme se, že tam zůstaneme třeba i několik let a tehdy jsem v naprostém zoufalství zavolal na Sibiř dvěma šamankám. Řekly, že jo, že se na to podívají a na druhý den nás s Wolfgangem pustili. Nevím, co si o tom myslet, ale od té doby, když jedu někam do nebezpečí, do nějakého místa, kde může být průser, tak jim zavolám. Udělají obřad rozstřikování mléka a zatím jsem se vždy ve zdraví vrátil…
Jaké to bylo na Bajkale?
Nádherné. Je pro mne důležité strávit každý rok několik týdnů na nějakém vandru. V partě asi osmi nebo devíti lidí jsme šli sedmnáct dní na lyžích přes zamrzlé jezero. Byli to lidé, které už dlouho dobře znám a máme takovou tradici, že to opakujeme každých deset let. Dvěma nejstarším je už ale přes sedmdesát a bylo to takové loučení s nimi a s velkými cestami, protože na tak dlouhé výpravy už nebudou jezdit.
Bylo to krásné i přesto, co se ve světě děje, co Rusko dělá. V politických názorech se s nimi zásadně neshoduji, ale dokázali jsme se nad to povznést a držet se toho, co nás spojuje, a ne, co nás dělí. Mí přátelé jsou bezvýhradnými obdivovateli Vladimíra Putina a všeho co dělá. Jejich životní zkušenost, která je zformovala, je naprosto jiná než moje a já nemám potřebu se s nimi o tom přít. A oni se mnou také ne.
A jaký mají k Putinovi vztah šamani?
Je jim naprosto ukradený. O politiku se vůbec nezajímají. Lidé v Tuvě se neangažují, z čehož potom plyne spousta průšvihů, které se tam dějí, protože obyvatelé nemají zájem o věci veřejné. Ani si vlastně neumějí představit, že by se věci daly nějak napravovat a jsou smířeni s tím, co je jim servírováno.
Po návratu z Ruska už přišla Libye?
Ještě ne. Nějakou dobu jsem doma čekal, jestli přijde nějaká zakázka a strachoval se, abych nezůstal bez peněz. Potom se ale ozvali přátelé z Německa a já dva týdny fotil portréty léčitelů do knížky, která by měla doprovázet nový dokumentární film o léčitelích. To bylo velmi příjemné. Něco jsem si vydělal a v půli června cestoval do Libye, kde to ovšem bylo drsné.
Pro koho jste v Libyi pracoval?
Zavolal mi kamarád Wolfgang z Die Zeit, se kterým nejvíce spolupracuji. Píše kolem sedmi velkých reportáží ročně, a tak tři nebo čtyři dělá se mnou. Měli jsme se připojit k jedné z dobrovolnických jednotek a sledovat jejich boj s Islámským státem. Cesta byla naplánovaná na čtrnáct dnů, ale nakonec jsme tam byli společně tři týdny, a když se Wolfgang musel vrátit, rozhodl jsem se tam zůstat.
Proč? Ještě jste toho za tři týdny neměl dost?
Bylo nesmírně obtížné se tam dostat, proniknout k těm lidem a sblížit se s nimi. Takže když už se to podařilo, nechtělo se mi to prostředí opouštět, chtěl jsem ještě fotit. Měl už jsem mezi bojovníky vynikající kontakty, a proto jsem se rozhodl zůstat tam na vlastní triko. To znamená bez jakéhokoli pojištění, bez velké redakce za sebou. Ovšem věděl jsem, že tam mohou vzniknout fotky, které jsem do té doby nebyl schopen vytvořit, protože jsem se musel řídit tím, co Wolfgang potřeboval ke své reportáži.
Jaké fotky?
Fotky z místa, kde jste úplně vepředu, kde to lítá. Kdy ležíte za pískovým valem a kolem hlavy vám to sviští. Takže jsem nakonec strávil v Libyi místo dvou týdnů šest. Skamarádil jsem se v Syrtě s holandským fotografem Jeroenem a spolu jsme několikrát fotili přímo na frontě. Navíc jsem získal hodně dobrých přátel mezi místními bojovníky. S mými nepřehlédnutelnými dvěma metry jsem se tam stal takovou známou postavičkou. Velmi jsem se například spřátelil s lidmi z Červeného půlměsíce, kteří provozovali polní špitál asi kilometr za frontou.
Tam jsem prožil příšerné věci, kdy přiváželi rozsekané, rozstřílené, umírající lidi z nezdařených útoků. Něco jsem fotil, ale pak jsem odhodil foťák a snažil jsem se těm doktorům a zdravotníkům nějak pomáhat. Nosil jsem raněné z dodávek, podával nosítka a prostě dělal to, co oni.
A jak to vypadalo tam, odkud ty raněné vozili?
Bylo to vždy pozdě odpoledne a mně to připadalo, jako když se potápíte na jeden nádech. Vyžadovalo to velkou míru odhodlání a stejně jako Jeroen jsem byl rád, že v tom nejsem sám. Byla to taková písková barikáda nasypaná přes cestu. Abyste se k ní dostal, musel jste projít prostorem, který byl ostřelovaný, ve kterém vás můžou trefit.
Pro ty arabské kluky bylo jasným projevem zbabělosti to nějak přebíhat nebo se krýt. Tam se nikdo nekryje, tam jde o to ukázat, jaký je geroj. Takže to procházeli lehkým krokem se zbraní v ruce a cigaretou v ústech. Zatímco my jsme se museli vždy pořádně rozdýchat, rychle to přeběhli a doufali, že po nás nikdo nezačne pálit.
Zalehli jsme za ten val, dlouho se nic nedělo a pak začala palba. Nebyli jsme tam nikdy moc dlouho. Možná hodinu, hodinu a půl. Jeden z mých českých kolegů mi radil, že tam musím ležet, dokud to někdo nekoupí. Jenže na tohle já jsem neměl koule. Čekat a pak fotit, až zemře někdo, s kým jsem se tam seznámil a byli jsme si blízcí.
Někteří fotografové říkají, že jsou to pro ně tak silné zážitky plné adrenalinu, až na nich mají závislost a nemohou bez toho být. Jenže tohle považuji za nesmysl. Já to nenávidím, nevyhledávám a považuji to za naprosto nesmyslné riziko.
Teď nevím, jestli tomu úplně dobře rozumím. Proč jste tedy to riziko v Libyi podstupoval?
Prostě jsem cítil, že když jsem v Libyi a mám přinést reportáž o válce, tak se přece nemohu těm místům úplně vyhýbat. Vím, že mi nikdo z editorů nepřikáže, abych fotil v první linii. To si nikdo nevezme na triko. Na druhou stranu přijet z války, a nemít tu válku vyfocenou, prostě nejde. Alespoň jednu tu fotku jsem tam potřeboval. Ten soubor by bez ní nemohl existovat.
To je ten, za který jste dostal první cenu v letošním Czech Press Photo?
Ano.
Jaký to má celé smysl? Jakou má šanci válečná fotka z první linie ve světě přehlceném informacemi?
Cítím v sobě velkou rozpolcenost. Na jednu stranu jsem velmi skeptický k tomu, že by se věci daly nějakým zásadním způsobem napravovat. Současně mám ale odpor k lhostejnosti. Ono se to špatně škatulkuje, ale možná to nejdůležitější, čeho si cením, je aktivní občan. Zároveň je však ve mně hluboká skepse.
Samotná fotografie mně smysl nedává. Být špičkový agenturní fotograf, jako je třeba skvělý Goran Tomaševič z Reuters, by mne nebavilo. Ale pracovat třeba pro časopis, jako je Die Zeit, kde jsou mé snímky publikované ve skvělých Wolfgangových reportážích, to mi smysl dává. Tam si ty reportáže přečtou dva miliony přemýšlivých lidí, u kterých vzbuzují ohromnou odezvu. A to vůbec nezpochybňuji.
Ovšem na druhou stranu já vůbec nechci být válečným fotografem. Občas mne tak někdo označuje, ale já se tomu směji. V tuhle chvíli v Česku žádného válečného fotografa nevidím, protože váleční fotografové vypadají jinak. Jsou to lidé, jako například zmiňovaný Goran Tomaševič, lidé, kteří se na válečné konflikty specializují, mají na to peníze a ohromné zázemí. Dělají to dobře, dělají to dlouhodobě a to, co děláme my, to je jenom takové přicmrndávání. Protože skutečnost, že se někdy dostanu s foťákem do nějaké války, ještě neznamená, že jsem válečný reportér. To fakt ne.
