Praha - Než by dala Antonie Stašková svého pětiletého syna bývalému partnerovi do výchovy, raději ho zabila. Otec se o život dítěte bál, proto své obavy zavčas nahlásil policii. Ta se tím však nezabývala, neboť nikdo nevěřil, že by matka mohla zabít své vlastní dítě. Česká televize navíc v pořadu Reportéři ČT přinesla výpověď obou obviněných, která je nejen usvědčuje z vraždy, ale navíc i z naprosté bezcitnosti.
Mluvčí policejního prezidia Jiří Vokuš postup policie zastává: „V tomto případě bylo dítě ve společnosti své biologické matky a počítat s tím, že biologická matka ublíží svému dítěti, že ho dokonce usmrtí, to je tak krajní možnost, že já sám se s ní těžko vyrovnávám.“
Tato krajní situace však nastala. 9. prosince loňského roku Stašková s Greplem zavraždili Honzíka Rokose, týden po jeho pátých narozeninách. Stašková s Greplem smrt Honzíka chystali už několik měsíců dopředu. Měli přesně vymyšlený plán a vykopané tři hroby.
Třetí hrob vykopal Pavel Grepl nedaleko Ústí nad Labem. Tam ho podle Staškové dali, nechali ho tam a jeli pryč. Byl tam až do 28. prosince. Ten den se totiž oba k hrobu vrátili a tělíčko vykopali a dali ho vzadu na sedačky. „Já jsem si říkala: To už není on. Ale bylo mi trošku líp. Já vím, že to zní blbě, ale bylo mi trošku líp, že ho vidím, že ho aspoň vidím. Říkám, kdyby mě nechal Roman žít, tak se tohle nestalo,“ dodává k tomu Stašková. Pár hodin nato je našla policie a zatkla. Honzík měl v těle dvě bodné rány. Oba dnes tvrdí, že chtěli zabít i sebe, ale na to už nenašli odvahu.
Stašková udává jako motiv činu nenávist k otci dítěte Romanu Rokosovi. „Já jsem byla zařeklá, že mu ho prostě nedám… Já jsem věděla, že to je špatně, ale prostě jsem byla zařeklá, že mu ho nedám … Tak jsem říkala ne, nedám mu ho,“ vysvětluje důvody činu. Matku s přítelem, která v prosinci zavraždila svého pětiletého syna Jana Rokose, čeká už za tři týdny soud.
Honzíka dostal do péče otec
Honzík Rokos se narodil 2. prosince 2002. Čtyři roky vyrůstal s oběma rodiči, Antonií Staškovou a Romanem Rokosem. Potom se matka ze dne na den rozhodla, že odejde i se synem za svým dávným přítelem Pavlem Greplem do Nejdku. Rokos tam párkrát syna navštívil, ale když zjistil, že Stašková nikdy není doma, o syna se nestará a Honzíka vychovává cizí muž, požádal soud o svěření dítěte do své péče. Soud mu v dubnu 2007 vyhověl s tím, že matka stráví se synem každý sudý týden. Otec však netušil, že když svěří Honzíka v pátek 25. května 2007 poprvé na víkend matce, že už ho nikdy neuvidí. Matka mu dítě v neděli nevrátila.
Otec se obával o jeho život, policie věc neřešila
Otec se obrátil na policii, která tvrdila, že ve věci nemůže nic udělat, neboť nemá v ruce právoplatné rozhodnutí soudu. Stašková si totiž rozsudek na poště nevyzvedla, a proto nebyl v tu chvíli pravomocný. Rokos proto požádal soud o vydání předběžného opatření, podle něhož mu musí Stašková Honzíka okamžitě vydat. Soud mu vyhověl hned druhý den. Kromě toho otec policii v Lázních Kynžvart varoval, že matka se prý chystá synovi ublížit. Tuto skutečnost potvrdil i policista z Kynžvartu. Matka prý údajně řekla, že než aby dítě vrátila, že s ním buď někam vycestuje anebo že sebe i to dítě zabije…
Policisté ve věci provedli takzvaně místní šetření. Jeli se podívat do bytu paní Staškové, která jim řekla, že v žádném případě nechce chlapci ublížit. Takové vyjádření matky stačilo policii k tomu, aby se dál případem nezabývala. A to i přesto, že podle zákona měl být v tuto chvíli syn už dávno u otce. Policie tvrdí, že nebylo nutné syna odebírat, neboť matka přislíbila, že bude respektovat rozhodnutí soudu. Nicméně Stašková Honzíka otci nevrátila a od 25. července 2007 byla na útěku.
Celostátní pátrání bylo bylo vyhlášeno až 1. srpna 2007
Případ si vzala na starost zkušená vyšetřovatelka Věra Nevrlová z táborské kriminálky. Nicméně pravděpodobně i ona zřejmě podcenila situaci, že Honzíku Rokosovi jde skutečně o život. Policie totiž nevyužila možnosti zahájit mimořádné pátrání. To by znamenalo zesílit policejní hlídky, vytvořit rojnice a případně zapojit do pátrání vojsko a vrtulníky. Stašková i její přítel dnes k situaci dodávají, že nikdy neměli pocit, že by je někdo pronásledoval. Stavěly je dvě hlídky, kterými normálně prošli.
Oba dva už tehdy plánovali, jak připravit Honzíka o život. Grepl se toho však trochu bál a snažil se k Honzíkovi připoutat pozornost. „Já jsem čekal, že nás chytnou, nebo že nás někdo pozná. Prostě, že na nás někdo upozorní, že nás viděli tam a tam. Že přijedou a seberou ho,“ popisuje dnes své pocity Grepl.
Až 11. listopadu 2007 se objevila stopa
Průmyslová kamera zachytila auto Grepla u čerpací stanice na Prostějovsku, když nabral benzín a bez placení ujel. I přesto, že to obsluha čerpací stanice okamžitě nahlásila na policii v Lutíně, policie si záznamy z průmyslové kamery nevyžádala. Dostal se k nim jako první Honzíkův otec, který oslovil majitele benzinky.
Policie v Lutíně však tvrdí, že všechny informace včetně SPZ auta poslala následující den vyšetřovatelce do Tábora, odkud bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Policie v Táboře to však popírá a tvrdí, že informaci o tom, že se Greplovo auto pohybuje nedaleko Prostějova, dostala pozdě.
Stížnost na policii - žádné pochybení
Roman Rokos si sice na postup policie stěžoval, nicméně kontrolní orgány nezjistily žádné pochybení ze strany policistů. A ani vnitřní kontrola správy Jihočeského kraje neshledala pochybení ani v postupu vyšetřovatelky Nevrlové. Vyjádření vyšetřovatelky se nepodařilo získat, protože už u policie dnes nepracuje.
