Berlín - V polovině 30. let 20. století se na nebi objevila řada letounů, které naplno ukázaly své schopnosti během druhé světové války. V Británii to byl třeba elegantní spitfire, nacistická Luftwaffe zase začínala zavádět Messerschmittovy „stodevítky“. Na obou stranách se ale pracovalo i na novém druhu pohonu, který by nahradil pístové motory a vrtule. Jako prvním se podařilo takové letadlo dokončit Němcům, proudový Heinkel He-178 vyrazil na svůj premiérový let 27. srpna 1939.
Prvním pilotem tohoto letadla se stal Erich Warsitz
Na letišti Marienehe u Rostocku ale drobný hornoplošník provedl pár krátkých skoků už o tři dny dříve. V den oficiálního prvního letu seděl v kabině novinky zkušený zalétávací pilot Erich Warsitz, který měl zkušenosti s předchozí Heinkelovou konstrukcí, raketovým He-176. První let, při kterém Warsitz pro jistotu nezatáhl podvozek, trval jen šest minut a proběhl bez problémů. „Ohavné vytí motoru znělo našim uším jako krásná hudba,“ vzpomínal později na historický den majitel firmy Ernst Heinkel. První proudové letadlo mělo kovový trup a dřevěná křídla. Turbíny byly chlazené palivem, aby neshořely.
Letadélko poháněl motor, který vyvinul absolvent göttingenské univerzity a nadaný technik Hans von Ohain. Ten už v roce 1936 přihlásil patent, ve kterém popsal využití spalin turbínového motoru pro pohon. První takovou jednotku Ohain vyrobil ještě ve vlastní režii, poté ale na přímluvu jeho šéfa z univerzity Roberta Pohla zakotvil v továrně Heinkel. Zde dále vyvíjel svůj motor, použitelnou se stala třetí verze. První exemplář sice shořel při testech, druhý ale zabudovali do trupu He-178. Vývoj letadla trval několik let.
Německá Luftwaffe neměla o stroj zájem
Experimentální letoun, který Heinkel stavěl za vlastní peníze bez vládních dotací, ale zástupce říšského ministerstva letectví příliš nezaujal. Dosahoval sice nebývale vysoké rychlosti, kolem 700 kilometrů v hodině, na druhou stranu ale nenesl žádnou výzbroj a ve vzduchu vydržel jen deset minut. Začátkem listopadu 1939 Heinkel předvedl proudový letounek zástupcům Luftwaffe, ta o něj ale neprojevila prakticky žádný zájem. „Životnosti těch motorů se v té době počítaly v minutách nebo v desítkách minut,“ uvedl publicista Martin Velek. Začala válka a přednost dostaly osvědčené pístové stroje.
Práce na proudových letadlech v Německu ani poté úplně nepřestaly, výrobci na ně ale dostávali menší podporu. Německý náskok se i kvůli tomu poněkud zmenšil, rok po Heinkelu He-178 vzlétl v Itálii stroj Caproni Campini N.1 (poháněl jej jakýsi kříženec mezi pístovým a proudovým motorem). Na proudovém motoru se horečně pracovalo i v Británii, díky úsilí konstruktéra Franka Whittla zde první zkušební letoun, Gloster E.28/39, vzlétl v květnu 1941. Pro další vývoj proudových letadel byl rozhodující jejich hrubý výkon.
Do bojů ve druhé světové válce však tyto letouny příliš nezasáhly
Ještě do konce druhé světové války se sice objevily první proudové stíhačky, do bojů ale zasáhly jen v omezené míře. Ve vývoji letounu schopného bojového nasazení pracoval i Heinkel, lepší parametry ale měl konkurenční Messerschmitt Me-262, který Luftwaffe začala zavádět do služby v dubnu 1944. Obrat ve válce ale tento letoun nepřinesl, do května 1945 se jich ale vyrobilo jen 1400 a kvůli nedostatku paliva a také potřebných dílů jen zlomek „vlaštovek“ zasáhl do bojů.
