Praha – Tragédie a negativní následky první světové války jsou dobře známé. Konflikt, při němž naši zemi opustila většina mužů, ale přinesl i jeden neočekávaný pozitivní důsledek: vedl totiž k do té doby nevídané emancipaci žen. Ne, že by před válkou pracující ženy neexistovaly, v mnohých profesích si je ale nikdo nedokázal představit a s později nabytým volebním právem výrazně vzrostla také úloha žen ve veřejném životě.
Muži odvedení na frontu zanechali doma rodiny, jejichž živitelkami se náhle staly ženy. „Stát těm rodinám drobné podpory zajišťoval, ať už v naturáliích, nebo finanční,“ připomněl ředitel Masarykova ústavu AV Ivan Šedivý. S rostoucí potravinovou krizí rostla i úloha ženy v domácnosti, jídlo bylo potřeba připravit velmi účelně a ženy se musely postarat o často velmi složité shánění surovin. Fungoval také výměnný obchod, kdy lidé z města měnili cennosti za jídlo, které přiváželi na trh lidé z venkova. Mnohé ženy pak poprvé nastupovaly do práce, aby rodinu vůbec uživily.
„Říká se, že první světová válka byla největší genderovou revolucí,“ řekl Šedivý. Kromě toho, že ženy měly mnohem častěji zaměstnání, se také výrazně rozšiřuje paleta profesí, ve kterých působily, ať už jde o práci v továrnách, nebo nástup do služeb, pracovaly nově třeba jako průvodčí v pražské dopravě.
Do práce nastupovaly především ženy z měst, které se často nevyhnuly ani tak těžkým profesím jako svářečka nebo jeřábnice. „Dostávaly také uniformy a dostávaly profese, které byly spojeny s jistou autoritou,“ poukázal na změnu, která byla v té době pro mnohé muže těžko pochopitelná, historik Rudolf Kučera z Masarykova ústavu Akademie věd. Ženy pracovaly kromě průvodčích také jako živnostenské inspektorky, které kontrolovaly prostředí v továrnách a rozhodovaly, za jakých podmínek se smí pracovat.
Na venkově vypomáhali váleční zajatci
Ve velice těžké situaci se ocitly i ženy na venkově, které se najednou musely samy starat o celá hospodářství. V některých případech sice mohli muži být z fronty na čas posláni domů a přijížděli pomáhat třeba na žně, často ale ženy zůstávaly odkázány samy na sebe. Jinde byli do rodin přidělování váleční zajatci, často ruští. „Mnohdy se stávali něčím jako alternativní člen rodiny,“ uvedl Kučera.
Žena v uniformě: představa, která se mnohým vojákům nelíbila
Ženy nalezly uplatnění i v armádě. Zpočátku války obsazovaly pouze ošetřovatelské posty v polních nemocnicích, v posledních dvou letech ale mobilizovaly i do pozic nutných pro provoz zázemí jako spojařky nebo úřednice. Tyto ženy pak získaly standartní uniformu i hodnost a mohly dostat i válečné vyznamenání. „To narušovalo představu, že armáda je vyhrazena mužům a že uniforma je tradiční mužský atribut,“ upozornil Kučera.
V samotné rakousko-uherské armádě bylo 50 tisíc žen. Ženy z chudších vrstev se stávaly ošetřovatelkami často i z praktických důvodů, protože dostaly stálý plat a tím se mohly osamostatnit, ale aktivní byly i české šlechtičny (jako například hraběnka Nora Kinská).
„Svět v roce 1919 nevypadal z hlediska vztahů mezi muži a ženami ani zdaleka tak, jako vypadal v roce 1914,“ řekl historik. "Pro ženy se otevřel mnohem větší svět, kam mohly expandovat. Zároveň zůstala spousta sfér, kde ženy působily před válkou, které se mužům neotevřely. Typicky domácí práce i nadále zůstávaly doménou žen,„ dodal Kučera, podle něhož se ženy stávaly mnohem aktivnějším činitelem veřejného života. “V řadě profesí ženy ty pozice později už nevyklidily," dodal s tím, že typickým příkladem je práce průvodčí.
České a moravské ženy také získaly po válce rovné volební právo. „Politika byla nucena oslovit i voličky,“ poukázal Kučera na to, že do české politiky se tak dostala dříve opomíjená témata jako podpora rodiny.
