Praha - Pro historii sociální demokracie mají magický význam osmičkové roky: Vznikla v roce 1878 v hostinci U Kaštanu, roku 1948 byla pohlcena komunisty, v roce 1968 se pokusila o návrat do politického života a v roce 1998 sice poprvé po listopadu 1989 vyhrála volby, nicméně většinovou vládu sestavit nedokázala, a vznikla tak tzv. opoziční smlouva, na jejímž základě si ODS a ČSSD rozdělily moc ve státě. A právě dnes je tomu 135 let, co se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd sociální demokracie.
A proč vlastně vznikla sociální demokracie? Tehdejší industriální společnost druhé poloviny 19. století potřebovala masu dělníků, avšak jejich postavení nebylo ideální, stát se o ně příliš nezajímal. Zaměstnavatelé řešili konkurenční vztahy tím, že prodlužovali pracovní dobu, dokonce až na 14 hodin denně. A dělníci se bouřili, začali formulovat své požadavky, zakládali různé spolky… Proto, aby jejich požadavky vůbec někdo vnímal, potřebovali nějakou politickou reprezentaci. Proto vzniká sociální demokracie jako strana, jejíž základní ideou bylo dosažení sociální spravedlnosti. Zakladatelé strany se tak podle politologa a historika Karlovy univerzity Vratislava Doubka ze dvou variant – propagovat své myšlenky revoluční cestou, nebo demokraticky – rozhodli pro tu mírnější.
Historie dnešní sociální demokracie tak sahá až do konce 19. století – 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů. „Sedmdesátá léta jsou lety hospodářské krize, kdy stoupá sociální napětí,“ upozornil Vratislav Doubek. V čele strany stanul novinář, literát a průkopník socialismu v českých zemích Josef Boleslav Pecka-Strahovský. Ustavující sjezd byl ilegální, protože jakékoliv politické organizování dělnictva bylo v době krátce po pařížské revoluci naprosto nepřijatelné. Hlavní představitelé nově vzniklé strany tak skončili ve vězení.
Sociální demokraté - pilíř prvorepublikové politiky
Strana stála v čele zápasu za všeobecné volební právo a osmihodinovou pracovní dobu, organizovala stávky a protestní akce. Uvnitř se ale střetávaly různé ideové proudy, z nichž se stále hlasitěji ozývali marxisté reprezentovaní Bohumírem Šmeralem. Po vzniku Československa v roce 1918 se strana přejmenovala na Československou sociálnědemokratickou stranu dělnickou a ta zvítězila ve volbách v roce 1920. „Žádná jiná strana v té době (prvorepublikové) nezískala tak výrazný volební úspěch jako sociální demokracie v letech 1919–20,“ zdůraznil Vratislav Doubek. Předseda strany Vlastimil Tusar se stal premiérem již před volbami, když v roce 1919 národní shromáždění odvolalo Karla Kramáře, a po volebním triumfu svůj post uhájil – ne však nadlouho.
Krátce poté se totiž stranu pokusila ovládnout radikální levice, obsadila sídlo v pražském Lidovém domě, nicméně soud se tehdy postavil na stranu tradičních sociálních demokratů a z radikálního křídla v květnu 1921 vznikla Komunistická strana Československa. „Tusar podává demisi,“ podotkl Doubek. Rozštěpením strany na státoprávní sociální demokraty a radikální komunisty se sociální demokraté stávají jedním z pilířů prvorepublikové politiky - až na období 1926 až 1929 se podíleli na všech prvorepublikových vládách. Po Mnichovu se reorganizovali na Národní stranu práce, ta přečkala ovšem pouze půl roku do nacistické okupace, a poté její představitelé přešli do ilegality.
Po únoru 1948 v ilegalitě, po listopadu 1989 jedna z nejvlinějších stran
Sociální demokracie se do Československa vrátila až po osvobození jako jedna ze čtyř stran Národní fronty. Neměla ale příliš silnou pozici, neboť komunisté přetáhli část jejích voličů. Vratislav Doubek navíc upozornil, že na Slovensku se stranu do voleb nepodařilo úplně obnovit. To se odrazilo i na výsledcích voleb v roce 1946, kdy ČSSD skončila poslední. Komunisté ale chtěli víc, proto nakonec záhy po únoru 1948 využili své moci ke sloučení se zbytkem sociální demokracie. „Tehdejší předseda strany Bohumil Laušman vstoupil do Gottwaldovy vlády, čím legitimizoval tento akt,“ podotkl historik a politolog Doubek.
Řada významných představitelů posléze emigrovala a v Londýně založila exilovou stranu. Sociální demokraté, kteří se sloučením nesouhlasili a neemigrovali, byli v následujících letech perzekuováni. Snahy o obnovení ČSSD během Pražského jara v roce 1968 narazily na odpor komunistů a také představitelů Sovětského svazu. A po invazi v srpnu 1968 se možnost politického pluralismu v Československu opět uzavřela.
Novou etapu svých dějin započala sociální demokracie až po listopadu 1989. Zprvu nebyla úspěšná, v roce 1990 pod vedením Čechoameričana Jiřího Horáka neprošla do parlamentu, na politické výsluní stranu dostal až současný prezident Miloš Zeman, jenž do předsednického křesla usedl v roce 1993.
