Před sedmdesáti lety, 25. ledna 1946, odjel do americké okupační zóny první organizovaný transport odsunutých Němců. Odsun dodnes patří k nejkontroverznějším událostem československé moderní historie. Němci zanechali na území Československa rozsáhlý majetek, který mohl být zabaven a jehož hodnota byla odečtena z reparací. Odsunutí Němci získali po roce 1956 od německého státu kompenzaci.
O odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska bylo rozhodnuto na konferenci v Postupimi v srpnu 1945 a půdu pro odsun Němců připravil dekret prezidenta Edvarda Beneše podepsaný den po ukončení postupimské konference, který stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé.
Nejdříve jeden vlak denně. Potom dva a čtyři
Kvóty přesídlených Němců pro jednotlivá okupační pásma a harmonogram odsunu přijala Spojenecká kontrolní rada 20. listopadu 1945. Na to navázala československá vláda, která 14. prosince 1945 schválila směrnici k provádění odsunu. První transport odsunutých Němců do americké okupační zóny poraženého Německa vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní do Bavorska. Až do konce února odjížděl do americké zóny kromě nedělí jeden vlak denně. Později dva a od 1. dubna čtyři vlaky. V každém bylo až tisíc dvě stě osob.
Výjimku z odsunu dostali lidé, kteří „zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Z odsunu byly vyjmuty také další skupiny Němců. Důvodem bylo například smíšené česko-německé manželství nebo kvalifikace potřebná pro československé hospodářství.
Přesídlení Němců z Československa se uskutečnilo ve třech vlnách. První spadá do posledního období války, kdy opouštěli území, k němuž směřovala Rudá armáda a utíkali do americké nebo britské zóny. Druhá vlna, neorganizovaná, během které se staly mnohé násilné excesy, začala v květnu 1945 a skončila po Postupimi. Poté následovala třetí, organizovaná vlna. V letech 1947 a 1948 se ještě uskutečnil dodatečný odsun a poslední Němci odešli z Československa v letech 1949 až 1951.
Odsun Maďarů spojenci odmítli
Ačkoli se českoslovenští představitelé snažili prosadit na mezinárodním fóru i schválení odsunu Maďarů, dali spojenci souhlas jen k transferu německého obyvatelstva. Už od dubna 1945 se nicméně začal připravovat odsun Maďarů, kteří přišli na Slovensko po roce 1938. Další tisíce Maďarů musely dočasně odjet do Čech na nucené práce. Ze Slovenska musely odejít i desítky tisíc karpatských Němců, kteří tam žili už od středověku.
Podle československého sčítání lidu roku 1930 žilo v Československu tři miliony sto padesát tisíc lidí hlásících se k německé národnosti. Údaje o celkovém počtu odsunutých se liší. Většinou se ale výsledné číslo pohybuje kolem tří milionů Němců.
Odsun si vyžádal tisíce obětí, na přesný počet ale neexistuje jednotný názor. Podle závěrů československo-německé komise historiků z roku 1990 se odhady pohybují mezi devatenácti a třiceti tisíci. V těchto číslech jsou zahrnuty jak oběti násilí, tak lidé, kteří podlehli nemocem. Novější studie českých historiků udávají dvacet tisíc mrtvých, podle údajů Sudetoněmecké rady z 80. let ale přišlo o život čtvrt milionu Němců.
