Myšlenka svobodného Tibetu i celá tibetská otázka je v českém veřejném prostoru mimořádně živá a jen těžko se v okolních zemích hledá srovnání. „Je to u vás mnohem intenzivnější, než například na Slovensku,“ říká sinolog a tibetolog z Univerzity Komenského v Bratislavě profesor Martin Slobodník. „Zřejmě také proto se v posledních letech objevuje v Česku propaganda jednoznačně zaměřená proti tibetským aktivistům, podporující oficiální čínskou ideologii,“ uvádí Martin Slobodník v rozhovoru pro web ČT24.cz. Dne 10. března 1959 vypuklo v Tibetu povstání proti Číně, jehož výročí si lidé v mnoha zemích světa pravidelně připomínají například vyvěšením tibetské vlajky.
Na některých většinou anonymních webech v Česku se objevují texty i fotografie neznámých autorů a nejasných zdrojů o Tibetu. Šíří informace o tyranské společnosti mnichů ovládajících Tibet, o tom, že čínská lidová armáda osvobodila Tibet, který byl ostatně vždy historickou součástí Číny. Proč právě v Česku?
Jde o systematickou propagandu, která opakovaně používá stále stejné argumenty, stejné obrazy. Objevuje se tu zřejmě proto, že speciálně v českém veřejném prostoru je myšlenka svobodného Tibetu mimořádně živá. Mnohem více, než třeba na Slovensku. Jistě je to také tím, že bychom našli jen málo zemí, které by dalajlama navštěvoval tak často, jako právě Českou republiku. A mezi tak malými zeměmi, jako je Česko, už vůbec ne. Vždyť v letech 1990 až 2016 to bylo snad devět, nebo deset návštěv.
Jak si to vysvětlujete?
Souvisí to samozřejmě s Václavem Havlem a s jeho odkazem. České prostředí je proto z pohledu propagandy velmi zajímavé. Téma Tibet je velké a stále přítomné také v kontextu komunistické a socialistické minulosti, která se z různých důvodů promítá do dnešní společenské atmosféry. Třeba tím, že váš současný pan prezident dává velmi silně najevo svou náklonnost Číně, hraničící s podlézáním čínským mocenským špičkám.
Sinolog a tibetolog. Profesor působící na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Během studia absolvoval dvouletý pobyt na Pekingské univerzitě a v rámci doktorandského studia se dva roky věnoval tibetologii na univerzitě v Bonnu. Účastnil se několika terénních výzkumů v západním Tibetu. Věnuje se především dějinám čínsko-tibetských vztahů, náboženské politice v Číně a československo-čínským vztahům v 50. a 60. letech.
Na druhou stranu je patrné, že velká část společnosti se chová úplně jinak než Miloš Zeman. Vzpomeňte si třeba na situaci, když se loni na podzim ministr kultury Daniel Herman sešel s dalajlamou a čtyři nejvyšší ústavní činitelé včetně Zemana pak poslali do Číny prohlášení, ve kterém se od toho distancovali. Bylo naprosto fascinující, jak hned druhý den vysoké školy vyvěšovaly vlajky Tibetu a část poslanců a senátorů pozvala dalajlamu do parlamentu na snídani. Takovou reakci si u nás na Slovensku, ale i v jiných zemích, vůbec nedokáži představit.
Při vší úctě k hodnotám, které lidé poukazující na tibetský problém uznávají, není deklarovaná láska k Tibetu také tak trochu módní záležitost?
Samozřejmě. To je další rovina vnímání tibetské otázky. Není však jen specificky česká. Souvisí s fenoménem zájmu o Tibet, který je součástí světové popkultury. V první půli 80. let to byli například slavní Beastie Boys, kteří s koncerty na podporu utlačovanému tibetskému lidu vyprodávali stadiony a haly. Tahle fascinace Tibetem má v Evropě kořeny už někdy v 19. století a v posledních dvaceti třiceti letech získává novou podobu. Však také někteří politici v Česku, na Slovensku, ale i jinde ve světě projevují v souvislosti s popularitou Tibetu tendence se na tomhle tématu přiživovat.
Dalším rozměrem toho problému je až nekritický obdiv vůči Tibetu a dalajlamovi, jako nekonečné studnici poznání a spásy světa. To se pak projevuje třeba v tom, že se lidé, ale také média, obracejí na dalajlamu tak, jako by musel mít odpověď na všechno. Co si myslí o migraci. Co si myslí o tom, nebo onom. Bez toto, že by měl dalajlama vůbec nějakou kompetenci o tom mluvit.
Dalajlama je však nepochybně světovou duchovní autoritou. Není to v Česku také trochu tak, že se jeho příznivci svým veřejně projeveným obdivem cítí alespoň na chvíli světoví?
Na to si netroufám odpovědět. Možné to je.
Kdo tu čínskou propagandu namířenou proti Tibetu a dalajlamovi v Česku šíří?
Přece prezident Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček. To byste chtěl slyšet, ne? Ovšem vážně. Je velmi smutné, že váš prezident argumentům čínské propagandy pozorně naslouchá a potom je reprodukuje. Veřejně tvrdí, že Tibet byl otrokářský stát, že byl vždy jen nedílnou součástí Číny a tak dále. To jsou prostě mnohokrát jasně vyvrácené pseudoargumenty.
Kdo tohle šíří na internetu?
Těžko říct. V březnu 2016 se na různých českých webech objevily stejné propagandistické texty s několika fotografiemi, plné lží, polopravd a zkreslených informací o historii Tibetu. Texty nesly známky toho, že jsou přeložené z ruštiny. Ovšem netuším, odkud se tady vzaly. Kdo za tím stojí.
Vůbec si nemyslím, že by samotná Čína měla zájem v malé České republice tuhle propagandu šířit. V tomhle Peking postupuje jinak než Moskva, která svou propagandou zaplavuje svět. Čína to v Česku samozřejmě dělá také, ovšem na oficiálních webových stránkách velvyslanectví Čínské lidové republiky, což je naprosto pochopitelné. Je to jejich úkol. Ale nemyslím si, že by za propagandou proti Tibetu šířenou v Česku byla samotná Čína.
Spíš se mně to jeví tak, že se to stalo součástí propagandistického balíku zaměřeného na klíčová témata, jako je Ukrajina, NATO, Evropská unie, uprchlíci a podobně.
Texty jsou doprovázené jakýmisi fotografiemi lidí například s useknutou rukou. Podle autorů dokazují nelidské poměry v Tibetu před jeho čínským „osvobozením.“ Co je to za snímky?
Na tohle je velmi složité odpovědět. Jisté je, že stejné fotografie se objevují po celém světě u textů nejen na internetu, ale také v tištěné podobě. A je jedno, v jakém jazyce jsou ty články publikované. Znám fotografii, na které je nějaká kůže, či co, a popisek tvrdí, že je to lidská kůže z Tibetu. U velmi podobných textů, včetně jedné knižní publikace, jsem ji viděl snad už desetkrát. Co je to za fotografii, kdo je autorem, odkud se vzala, ovšem nikdo neví. Je to nezjistitelné.
Stejně jako když text popisuje nejasnou událost, kdy někdo někomu v Tibetu usekl za trest ruku. Jistě, mohlo se to stát. V Tibetu používali za těžké zločiny kruté fyzické tresty. Ovšem těm stále stejným fotografiím chybí jakýkoli historický kontext. Jsou jednoznačně zmanipulované. Vůbec nevíme, koho na té fotografii vidíme. Někoho, kdo se dopustil těžkého zločinu a nepotrestali ho smrtí, ale usekli mu ruku? Bylo to nehumánní. Jistě. Ovšem jaký je skutečný příběh toho snímku? To se už nikdy nedozvíme.
V archivu České tiskové kanceláře můžeme najít například snímek, na kterém se dvě ženy v krajině sklánějí nad knihou či brožurou. Dobový popisek uvádí, že si tibetské pastevkyně čtou v Maových textech.
Je třeba brát v úvahu skutečnost, že v 50. letech, po čínské anexi Tibetu, se tam dostali pouze propagandisté. Včetně Čechoslováků. Byli to prostě lidé, kteří psali pro režim. Byli doprovázení čínskými průvodci a podávali informace o realitě, o které nic nevěděli. Neuměli ani čínsky, nerozuměli tibetštině a byli odkázáni na čínské tlumočníky překládající většinou do ruštiny. Ti jim něco navykládali a oni to napsali.
Něco z toho byla realita, něco propagandistická manipulace. Brát tohle dnes vážně, jako objektivní zdroj informace, je stejné, jako odkazovat se třeba na článek z 50. let v Rudém právu o procesu s Miladou Horákovou. Ta fotografie ČTK je dobrý příklad. Tibetské pastevkyně tehdy kašlaly na nějaké Maovy texty. Je pravděpodobné, že ani neuměly číst.
Mluvíme zatím jen o čínské propagandě. Jak ovšem vypadá ta tibetská?
Je především mnohem méně profesionální. Dělá ji podstatně méně lidí, ale je na Západě velmi snadno přijímána. V rámci černobílého pohledu na věc, vykreslujícího dobrý Tibet trpící pod zlou Čínou. Velmi zavádějící je například v tom, že uvádí milion dvě stě tisíc tibetských obětí čínské agrese. Tahle informace se objevuje například i v závěrečných titulcích slavného filmu Sedm let v Tibetu. Samozřejmě, hodnotit počty obětí, bavit se o tom, kolik je hodně a kolik málo, to je vždy velmi citlivé. Ovšem to číslo je přehnané.
Tibetská propaganda je zavádějící také v historických souvislostech. Společný čínský a tibetský příběh interpretuje tak, že Tibet byl až do roku 1951 na Číně vždy naprosto nezávislý. To ale není pravda. V dějinách Tibetu bylo několik, i když relativně krátkých období, určitého stupně politické závislosti Tibetu na Číně. Z tohoto na druhou stranu není absolutně možné vyvodit jakýkoli oprávněný nárok Číny na tibetské území.
Amnesty International si jako téma letošního výročí tibetského povstání zvolila tibetský jazyk. Ve své kampani uvádí, že je tibetština systematicky potlačována. Někdy dokonce kriminalizována. V jaké situaci se tibetský jazyk v současnosti nachází?
Je to velmi komplikované. V Tibetu funguje mnoho druhů škol s čínským i tibetským jazykem. V zásadě však platí, že čím vyšší stupeň vzdělání škola nabízí, tím dominantnějším jazykem je tam čínština. Platí, že pro společenské uplatnění v Tibetu je dobrá znalost čínského jazyka naprosto nezbytnou podmínkou. Myslím tím světský svět, nikoli prostředí tibetských klášterů.
Tibeťané si to dobře uvědomují a vnímají systém školství, i celou jazykovou realitu v tibetské autonomní oblasti, za diskriminující. Tibetský jazyk není sice zakázaný, ale rozhodně je postupně stále více vytěsňovaný někam na okraj. Stejně tak je na tom výuka tibetské historie. Tibeťané se samozřejmě učí, že Tibet byl vždy součástí Číny, škola je tam jedním z hlavních nástrojů oficiální ideologie a státní propagandy.
Jak vypadá tato propaganda v samotné Číně?
Je pochopitelně velmi intenzivní a úspěšná. Poznal jsem mnoho vzdělaných a svobodomyslných Číňanů, kteří mají výborný přehled, a je s nimi možné diskutovat o čemkoli. Ovšem při zmínce o tibetské otázce začnou naprosto jednoznačně zastávat vládní ideologii a nehodlají o tom polemizovat.
