Praha – Komunistický režim odsoudil v roce 1949 Irenu Vlachovou-Šimonovou na pětadvacet let za vlastizradu. Byla jednou z mála, která se pokusila o útěk. Ten se jí ale nakonec nepodařil, a tak se z vězení dostala až po jedenácti letech. Paní Vlachová-Šimonová žije od roku 1968 v Holandsku a do Česka přijíždí jen dvakrát do roka. Ačkoliv letos oslaví osmdesátku, je to stále vitální, hovorná a čilá dáma.
Tehdejšího přítele Ireny Vlachové hned po únoru 48 varovali, že mu hrozí zatčení, a tak utekl za hranice. Ireně slíbil, že pro ni pošle převaděče, aby se i ona dostala na Západ. To se podařilo zjara roku 1949, převaděč ji ale dovedl jen do šumavských lesů a tam ji nechal. „Chvíli jsem se ještě pokoušela přejít sama, dostala jsem totiž od převaděče nějaké pokyny,“ vzpomíná Vlachová-Šimonová. Irena byla ale v té době ještě na československém území, nedaleko Nýrska. Rozhodla se proto, že se vrátí vlakem do Prahy a později se o přechod pokusí znovu. Už ve vlaku ji ale zatkli dva estébáci a odvezli ji do klatovského vězení, odkud ji později eskortovali do Prahy.
Pokusila se uprchnout znovu, ale opět marně
Tam už nastaly výslechy a bití. Irena Vlachová-Šimonová je později zaznamenala v knize Svědectví, ve které Ludmila Votočková zachytila příběhy tří desítek poúnorových politických vězňů. Za vlastizradu byla odsouzena na čtvrt století do „pevného žaláře“. Dříve ale, nežli se dostala do ženské věznice v Pardubicích, měla pracovat v cihelně. Tady se Irena setkala s další vězenkyní, Aničkou, a obě dívky se pokusily o útěk. V létě 1950 měly namířeno do Berlína, kde právě probíhalo mezinárodní setkání mládeže. Věřily, že mezi tolika mladými lidmi se jim podaří proklouznout do západní části Berlína. Za pokus o útěk dostala Irena další tři roky. V pardubické věznici pak ale měla příležitost poznat řadu spoluvězeňkyň, se kterými ji dodnes spojuje přátelství.
„Podala jsem na svoji obhajobu trestní oznámení, ale to nebylo k ničemu. Dozorci si na nás dovolili všechno, nazývali nás póvlem a přitom to bylo kluci okolo jednadvaceti,“ podotkla Vlachová-Šimonová. Z vězení byla Irena propuštěna na tzv. velkou amnestii v roce 1960. Dlouho však mohla pracovat jen manuálně, StB dohlížela na to, aby dostávala jen nejpodřadnější práci. Policie se ji přitom snažila získat, aby se spojila se svým dávným přítelem, který celá léta pracoval ve Svobodné Evropě. Jakoukoli spolupráci ale odmítla.
