Praha - Dnešní poslanecká noc byla pro poslance rekordní. Současné obstrukce, kdy poslanci opoziční ČSSD mimo jiné přednášeli desítky návrhů na změnu programu schůze, nejsou v české dolní parlamentní komoře nijak ojedinělé. Z obstrukcí se navzájem často obviňují koaliční i opoziční poslanci a dlouhé projevy či přestávky pro jednání klubů jsou běžnou taktikou všech stran. Právníci z řad poslanců již před časem konstatovali, že záměrné blokování práce sněmovny by bylo možné maximálně tři měsíce. Pak by dolní komoře hrozilo, že by ji mohl prezident Václav Klaus rozpustit, a konaly by se předčasné volby. Obstrukce byly poměrně běžné i za Rakouska-Uherska. Říšská rada ve Vídni dokonce zaznamenala i násilné obstrukce, tehdy chodili poslanci na jednání s píšťalkami, poklicemi a sněmovnou dokonce létaly i kusy oděvů, připomněla analytička Martina Lustigová.
Obstrukce nic nového: Krejsův projev či rvačka za Rakouska-Uherska
K obstrukcím se parlamentní frakce uchylují vždy, když nemá dostatek hlasů k prosazení svého názoru hlasováním. Například začátkem loňského roku poslanci ODS dlouhými projevy a dalšími obstrukcemi v rámci jednacího řádu sněmovny zdržovali projednávání návrhů na zrušení poplatků u lékaře, proplácení prvních tří dnů nemocenské, takzvaný 13. důchod či zrušení stropů na platby sociálního a zdravotního pojištění. Třeba tehdejší poslanec ODS Zdeněk Prosek navrhoval úpravy programu bezmála půldruhou hodinu. Občanští demokraté svůj postup zdůvodnili snahou zabránit prohloubení schodku státního rozpočtu. V dubnu však ODS obstrukce odvolala, podle médií také kvůli tomu, že její postup se negativně odrazil v průzkumech veřejného mínění.
V minulosti byly proslulé obstrukční praktiky poslanců SPR-RSČ v čele s předsedou Miroslavem Sládkem. Sněmovna nakonec v únoru 1997, kdy mimo jiné projednávala i důležitou česko-německou deklaraci, přijala opatření, která částečně omezila monology typu šestihodinového projevu Josefa Krejsy (SPR-RSČ) při tehdejším projednávání zákona o odpadech.
Kromě dlouhých projevů jsou obvyklou zdržovací taktikou i požadavky na pauzy pro jednání klubů. Letos v únoru například sněmovna předčasně ukončila jednání, na jehož programu měl být i návrh zákona o protikomunistickém odboji, když předseda poslanců KSČM Pavel Kováčik požádal krátce před 15:00 o sedmdesátiminutovou přestávku na jednání klubu, čímž fakticky ukončil jednací den schůze. Sněmovna měla totiž kvůli zasedání vlády jednat pouze do 16:00. K zablokování jednání mohou posloužit i pozměňovací návrhy, v dubnu 2002 vznesli levicoví poslanci 320 pozměňovacích návrhů k zákonu o státních maturitách.
V červnu 2008 sněmovnu ochromil spor o složení parlamentních výborů. Opoziční ČSSD a KSČM se bránily koaličnímu plánu na navýšení počtu vládních poslanců v těchto parlamentních orgánech a po celý den hlasování si jejich poslanci brali přestávky pro jednání klubů a pronášeli dlouhé projevy. V březnu 2009 se zase opoziční sociální demokracii podařilo do programu schůze zařadit několik pro vládu nepříjemných bodů. Vládní kluby proto požadovaly přestávky, aby nemohl být schválen program sněmovní schůze. A v prosinci 2005 blokovala sněmovnu debata o neziskových nemocnicích. ODS neprosadila, aby mohli vystoupit na plénu také jejich hejtmani, jednání se protáhlo na mnoho hodin a ODS si s lidovci vybírala dlouhé pauzy.
Obstrukce ovládaly parlament už za Rakouska, poslanci se dokonce poprali
Parlamentní obstrukce nejsou v našich zemích žádnou novinkou, obstrukce ovládaly parlament již za Rakouska-Uherska. Parlamentní frakce se k nim uchylovaly vždy, když neměly sílu prosadit svůj názor hlasováním. Mnohonárodní parlament habsburské monarchie byl svědkem svárů poslanců různých etnik, kteří své nacionální spory přenášeli do parlamentu. Jednací řád poslance v projevech příliš neomezoval, obstruující členové sněmovny proto řečnili hodiny a hodiny.
Pověstné obstrukce ovládly parlament v dubnu 1897, kdy se tehdejší premiér hrabě Kazimír Badeni, původem Polák, pokusil vyřešit napjaté národnostní vztahy v českých zemích vydáním jazykových nařízení. Čeština měla být v úředním styku v Čechách a na Moravě postavena na úroveň němčiny. Nařízení měla však platit i na čistě německých územích, takže prakticky to znamenalo, že by byli nahrazeni němečtí úředníci neovládající oba jazyky. Němečtí poslanci všech politických barev reagovali na návrh pobouřeně.
Kromě nekonečného řečnění němečtí poslanci sáhli i k obstrukcím násilným. Po vystoupení českého poslance Viktora Dyka obsadili předsednické podium, ukořistili zvonec a svým chováním blokovali jednání. Čeští a polští poslanci jim nezůstali nic dlužni, vrhli se také k podiu a došlo ke rvačce bez ohledu na původ či dosažený stupeň vzdělání. Nakonec byla 28. listopadu 1897 nařízení zmírněna a 14. října 1899 definitivně zrušena.
V reakci na obstrukční chování proto hrabě Falkenheim navrhl zvláštní zákon, který umožňoval obstruujícího poslance vyloučit z jednání sněmovny. „Když druhý den obstrukce pokračovala, byl Lex Falkenheim uveden v život. Přivolaná policie pak vynášela jednoho povykujícího poslance za druhým ven z místnosti,“ poznamenala politoložka Martina Lustigová.
Obstrukce v parlamentu se neomezují však pouze na střední Evropu. Na západní polokouli se například nekonečného řečnění nedopouští pouze vůdce kubánské revoluce Fidel Castro, ale i mnozí američtí senátoři. V Senátu USA není na rozdíl od dolní komory omezena délka řečníkova vystoupení. Proto jednou z obstrukčních technik menšiny v parlamentní komoře je takzvaný filibustering, velmi dlouhá řeč v zákonodárném sboru, jíž se menšina snaží zdržovat nějaké rozhodnutí většiny a donutit ji tak k novému jednání a kompromisu.
Rekordním projevem v délce 24 hodin a 18 minut proslul senátor S. Thurmond za Jižní Karolínu, kterým se 28. srpna 1957 snažil zabránit přijetí zákona usnadňující přístup Afroameričanů k volbám. Patnáct hodin mluvil H. P. Long v roce 1935 a roku 1992 mluvil a zpíval A. D´Amato 15 hodin dokonce před televizními kamerami.