Praha - Horní komora je místem, kde se dnes nejvyšší představitelé státu spolu s rodinou a přáteli rozloučili s disidentem, politikem a novinářem Jiřím Dienstbierem, který zemřel v sobotu po delší nemoci ve věku 73 let. Dienstbierově památce se dnes dopoledne přišlo do Senátu poklonit na 500 lidí. Kdo náhodou Jiřího Dienstbiera neznal před pádem bývalého režimu, bezpečně si jej vybaví z prosince 1989, kdy s obrovskými kleštěmi přestřihává ostnaté dráty, které dělily tehdejší Československo od zbytku svobodného světa. Bylo symbolické, že dveře na Západ otevřel právě Jiří Dienstbier, který na ministerstvo zahraničí přišel z kotelny a sám kdysi na hranicích sloužil jako voják základní služby.
Na Jiřího Dienstbiera nezapomeneme
„Vím, že velitelé nutili vojáky chytat lidi. Dělali to neradi, ale co jim zbývalo?“ Tak s nadhledem dokázal vzpomínat na krušné chvíle pohraničníků. Podobně komentoval Dienstbier-pohodář se stále dobrou náladou i pád totality: „Většina lidí podlehla lákadlům konzumní společnosti…“
Ve 21 letech vstoupil do strany, začínal jako redaktor a komentátor Československého rozhlasu. Dostal se tehdy i do zahraničí, nicméně případnou spolupráci s komunistickou rozvědkou kategoricky popřel a Český rozhlas se mu dokonce za obvinění ze spolupráce s komunistickou tajnou policií omluvil. Na konci 60. let stál na straně Dubčekových lidí, a za to byl po sovětské okupaci náležitě odměněn – ze strany ho vyhodili. Na konci 70. let se přidal k signatářům Charty 77 a stál také za vznikem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou protirežimní činnost si pobyl i ve vězení, ale v exkluzivní společnosti přímo z první disidentské ligy – Václav Havel, Petr Uhl a Václav Benda. Sám Havel na něj po jeho smrti zavzpomínal jako na osobnost, která ostatním vždy dodávala tu správnou dobrou náladu. Dva roky před pádem režimu se podílel i na česko-polských disidentských setkáních na společné hranici.
Česká republika se loučí s Jiřím Dienstbierem (zdroj: ČT24)
Na Dienstbiera zavzpomínali
Václav Havel: „Umřel mi dávný kamarád, se kterým jsem toho hodně prožil. Jiří Dienstbier se zapsal do dějin české moderní žurnalistiky, politiky i do dějin opozičního hnutí. S ním a s Václavem Bendou jsem byl svého času ve vězení a i v nejtěžších chvílích nás posiloval svou stále dobrou náladou.“
Valtr Komárek: „Jirka byl skromný, uvážlivý člověk. On neměl agresivitu jiných kandidátů. Byl ale trochu zaměstnán, řekl bych trochu zahleděn do rezortu zahraničí, a tu domácí scénu trochu uvolňoval jiným. Byl takový clintonovský typ, liberál se sociálním cítěním. Měl lidi velice rád, postupně se vyhraňoval a v posledních letech byl spíš umírněným levicovým politikem… My naříkáme, že nemáme osobnosti, ale toto je příklad velké osobnosti, která by si zasluhovala mnohem více poct. Mohli jsme možná být v něčem dál.“
Petr Pithart: „Po neúspěchu Občanského hnutí se Jiří pokoušel třikrát vrátit na domácí politickou scénu, on o to hodně stál, až nakonec byl zvolen senátorem za sociální demokracii. Já si nepamatuju, že by Jirka taktizoval. To je vysvětlení, proč neměl na domácí politické scéně takový úspěch, jaký by si podle mého názoru zasloužil. Předseda vůdce strany musí pořád taktizovat, a to Jirkovi nešlo.“
Hans-Dietrich Genscher v roce 1989 uvedl:
„Naplňuje se naděje Evropy. Je to veliký okamžik v dějinách našich národů, které jsou spojeny jak dobrými, tak tragickými událostmi. Do nového roku nyní vstupujeme s velikou šancí.“
Jeho působení v novinářské branži v zahraničí mu po roce 1989 přineslo křeslo v Černínském paláci. A nyní přichází okamžik, kdy Dienstbier tvořil dějiny: 17. prosince 1989 s rakouským ministrem zahraničí symbolicky střihá dráty železné opony u Hevlína a pak 23. prosince 1989 s německým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem u Rozvadova.
Další jeho politický život již zdaleka nebyl tak úspěšný – po rozpadu OF působil v Občanském hnutí (později ve Svobodných demokratech). Českou politiku posléze na čas opustil a prosadil se jako zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Se svými názory občas šel proti proudu – jako jeden z mála letecké útoky proti Srbsku kritizoval jako nesmyslnou akci založenou na nesprávných a dokonce zfalšovaných důvodech hned po jejich zahájení.
Z rozhovoru Jiřího Dienstbiera pro ČT24
Šéfka americké delegace při Komisi pro lidská práva v Ženevě mu na to tehdy namítla, že nebyla jiná alternativa. „Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby?“ odpověděl jí podle svých slov Dienstbier. (více najdete zde)
Petr Pithart: „Zprvu stál skutečně úplně sám. On měl odvahu tvrdit, že to tak není. I mně trvalo dost dlouho, než jsem mu porozuměl. Za to mu budiž čest. Mít pravdu doma proti všem je těžké. Ale on tehdy měl pravdu skoro proti celému světu.“
Na českou scénu se vrátil až v roce 2008 jako senátor za sociální demokracii – jeden čas se o něm spekulovalo i jako o prezidentském kandidátovi.
GALERIE
Podepisování kondolenčních listin