Praha - Smrt Ctirada Mašína otevřela nové kolo diskusí o smyslu a existenci třetího odboje. Na rozdíl od odbojářů z první a druhé světové války totiž bojovníci proti komunistickému režimu nikdy nevytvořili organizaci, která by byla prvnímu a druhému československému odboji rovnocenná; podle historika Petra Zídka, který byl hostem pořadu Před půlnocí, tak ani není možné o protikomunistických strukturách jako o odboji uvažovat.
„Jak první, tak druhý odboj začínají prohlášením, co jsou naše cíle, co chceme. Postupně se organizuje vojensky a získává diplomatické uznání, kdežto takzvaný třetí odboj je v podstatě velice chaotické vystoupení několika málo skupin… Definici odboje, tak jak ho chápu já, nenaplňovali,“ vyjmenovává specifika boje proti stalinistickému zřízení historik Zídek.
„Obrovský rozdíl je už v kontextu mezinárodní situace. Studená válka nebyla válka, studená válka byl mír, i když velice podivný. Nikterak neshazuji určité činy, které byly v dobré víře učiněny pro to, aby komunistický režim padl, ale myslím si, že takzvaný ozbrojený odpor je zcela marginální fenomén, který se týkal několika stovek osob,“ dodává historik.
Co je třetí odboj:
Za třetí odboj je v návaznosti na české aktivity za 1. a 2. světové války označována protikomunistická činnost v období od mocenského puče v únoru 1948 do listopadu 1989. Nejvýraznější aktivity třetího odboje probíhaly v období krátce po Únoru, kdy ještě nebyl komunistický režim v Československu stabilizován. Později přebíral především podobu informační války (Charta). Vedle případu útěku bratrů Mašínů a Milana Paumera patří mezi známé případy spojené s odbojářskou aktivitou také smrt komunistických funkcionářů v Babicích.
Prezident Václav Klaus přitom včera podepsal průlomový zákon, který třetí odboj uznává a 22 let od pádu režimu připisuje bojovníkům proti komunistickému zřízení i jednorázovou odměnu 100 000 korun. Na zákonné normě se mj. podílel i Ústav pro studium totalitních režimů, jehož ředitel Daniel Herman nabízí také zcela jinou názorovou perspektivu, než kterou zastává Zídek.
„Situace, ve které se různé aktivity konaly, jsou jiné než v době druhé světové války, to je pravda,“ konstatuje Herman. „Ale myslím si, že to byl velmi autentický projev jasného odporu, který přecházel až do odbojové činnosti… Odvaha postavit se režimu v různých podobách je obdivuhodná a zaslouží si naší úcty. Rozhodně to byl odboj svého druhu.“
Zídek upozorňuje na problém zákona: Co StB?
Polovina padesátých let, kdy protikomunistický odpor nejvíce naplňoval podobu válečného odboje, patří mezi mimořádně vyhrocená období novodobých českých dějin. Všeobecná paranoia a proměna Československa v zemi stalinistického ražení s sebou nesla i velice aktivní činnost Státní bezpečnosti a agentů provokatérů.
Podle Zídka právě tyto okolnosti mohou vést k dalším pochybám o autenticitě třetího odboje. „Je kardinální otázka, do jaké míry odbojáře, kteří byli řízeni agenty StB a k činnosti byli vyprovokováni, můžeme považovat za skutečně autentické bojovníky proti systému,“ upozorňuje historik s tím, že to může ovlivnit i dnešní odškodňování protikomunistických bojovníků: „Dnes se u většiny odbojových skupin nedá na základě archivního materiálu průkazně doložit, jestli to byly provokace Státní bezpečnosti, nebo odbojové akty.“
Přidal pak i kontroverzní perspektivu: „Odbojové skupiny, které známe, byly neefektivní, protože je StB rozklíčovala a lidé byli odsouzení. Odbojáři, kteří byli úspěšní a efektivní, o těch nevíme nic.“
Herman: Aby se zabránilo většímu zlu, můžeme sáhnout k násilí
Sami bratři Mašínové jsou dnes hlavními představiteli třetího odboje. Podle ředitele ÚSTR Hermana za tím stojí především to, že způsob jejich útěku na Západ byl viditelný, a navíc šlo o jednoznačně vystavené vysvědčení režimu. „Jsem přesvědčen, že zde můžeme aplikovat křesťanskou morálku, která říká, že ve chvíli, kdy byly vyčerpány všechny nenásilné prostředky, je možné sáhnout i k prostředkům násilným, aby bylo zabráněno zlu ještě většímu.“
Zídek o Mašínech:
„Podle mého názoru jsou dokladem, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Nijak se nepřipojuji ke kritice bratří Mašínů, že byli sprostí vrazi, a nepochybuji o tom, že jejich pohnutky byly čisté a vybudované na správných hodnotách. To, co ze svých pohnutek vyvodili, ale bylo to peklo. Oni režim nikterak neoslabili, zabili lidi, kteří byli nevinní, zničili své rodiny a podařilo se jim přežít. To je všechno, co dokázali.“
