Dobrá škola by se neměla vybírat jen podle žebříčků nebo líbivých obrázků rozjásaných studentů. Pomoci naopak mohou například zápisy z hodnocení Akreditační komise, radí její předsedkyně Vladimíra Dvořáková. O tom, jak se rozhodovat při výběru školy a čemu dát přednost, hovořila v rozhovoru pro Fokus Václava Moravce na téma Společnost (ne)vzdělanosti, který mohou diváci sledovat na ČT24 v úterý 9. února od 20:00 hodin.
Dvořáková: Dobrou školu bych rozhodně nevybírala podle žebříčků
Jak poznat dobrou školu, jak si vybrat tu správnou?
Rozhodně bych ji nepoznávala podle nějakých žebříčků, protože podle mého názoru dobrá škola je ta, která si jasně řekne, co chce dělat, na jaké úrovni to chce dělat, třeba profesní bakaláře, a potom vytváří úplně bezvadné profesní bakaláře.
Nebo škola, která si řekne, že v tomhle oboru bude dělat špičkovou vědu, a potom vytvoří podmínky pro to, aby tam opravdu špičkovou vědu dělala. To si myslím, že je úplně základní věc. A je to také škola, která dokáže z každého studenta, který tam je, dostat maximum a rozvíjet jeho schopnosti, a ne je zadupávat, protože pak absolventi odcházejí jak na pásu.
Na co bych se měl přece jen podívat, když přemýšlím o tom, že na nějakou školu půjdu? Co byste doporučila, jaký pramen, zdroj informací o škole?
Podívala bych se na webové stránky školy a hned bych si dala otázku, co všechno zveřejňují, respektive, co nezveřejňují. Obrázky rozjásaných studentů bych spíše pominula. Zaměřila bych se na strukturu, jaké je vedení, jaké informace vlastně škola o sobě dává, protože je mnoho škol, které mají jenom hezké obrázky, jinak tam nic není.
Potom bych se samozřejmě podívala na Akreditační komisi, na webové stránky, kde je hodnocení vysokých škol a jsou tam zápisy ze všech jednání. To by mi mohlo také poskytnout jistou informaci o tom, zda škola má, nebo nemá nějaké vážné problémy.
Ještě před tím bych si ale hlavně řekla, co vlastně chci dělat. Pokud chci po tatínkovi převzít deset kadeřnictví, tak nepůjdu na školu, jako je Harvard, ale půjdu a najdu si nějakou profesně orientovanou vysokou školu nebo obor na vysoké škole. Prostě půjdu dělat něco, co mně bude k něčemu.
Za posledních deset let je jedenáct ministrů školství. Nejdřív se řešilo, jestli bude státní maturita, potom byla každý rok jiná forma státní maturity, změny osnov a podobně. Neměníme školství v České republice pořád donekonečna a často?
Myslím, že to bylo i dříve. Neustále jsem procházela od svého dětství změnami ve výuce, ale je to obrovský problém a ukazuje to, že neexistuje jasná koncepce, dlouhodobější koncepce, která by něco přinesla, nějakou dobu by se to podle ní dělalo, vyhodnotilo by se, kde jsou silné a kde jsou slabé stránky.
Přecházíme od jednoho k druhému, občas se nám objevovali ministři, kteří každý den ráno měli nějaký nápad, přičemž nápady ne vždy musely být úplně špatné, ale prostě je to věc, která učitele unavuje. Oni občas, když s nimi hovoříme, říkají, že bychom mohli pár let něco dělat a pak si říct, tohle asi nejde, tohle by se mělo dělat tímhle způsobem.
Když jsme se bavili o nejmladších studentech, o současné generaci, o internetové generaci, použila jste termín powerpointová inteligence. Co je to?
Vadí mi to možná více než sociální sítě a podobně. Myslím, že příroda je příroda a oni stejně začnou normálně komunikovat. Studenti ale mají tendenci žádat učitele o PowerPoint, dokonce v některých případech je to i vyžadováno a všechny materiály se jim musí dát.
Kvalitu vzdělání ovlivňují PowerPointy, pomáhají nám, dávají základní osnovu, studenti nemusejí všechno zapisovat. Na druhou stranu to ale vede k tomu, že mají tendenci učit se podle bodů. A i tím, jak často se zkoušejí testově, tak vlastně student potom jen „namemoruje“ určité body a nepřemýšlí v souvislostech a ty souvislosti ztrácí.
Proto jsem hodně opatrná a někdy dost nerada dávám studentům prezentace, protože pokud jsou to prezentace, které mají hovořit o nějakém problému, tak to prostě zjednodušuje myšlení na úroveň jednotlivých bodů. To je, řekla bych, největší slabost, vlastně ztrácejí schopnost číst text, pochopit text, „vyhmátnout“ z toho ty podstatné věci. PowerPoint je jednoduchý, protože všechno podstatné tam je a už vůbec nemusíte namáhat hlavu, co je tam klíčové.