Mohli se setkat Umberto Eco a Alexander Dubček? To není hádanka ze znalostního kvízu, spíše otázka vycházející z vědomí peripetií 20. století. Protože někdejší generální tajemník ÚV KSČ a hlavní představitel pražského jara zemřel jen tři roky po pádu železné opony, nabízela by se odpověď „ANO“ pouze za předpokladu, že světoznámý italský spisovatel navštívil normalizační Bratislavu. Ve skutečnosti to ale bylo naopak – Dubček jel do Itálie, konkrétně do Boloně. A Západ mu aplaudoval vestoje.
Dubčekova italská mise: Západ mu aplaudoval i 20 let po invazi
Ještě 20. srpna 1968 byl Alexander Dubček nejsilnějším politikem Československa. Už 21. srpna 1968 se ale stal nejsilnějším politikem Československa Leonid Iljič Brežněv. Zemi ve středu Evropy zalehl vojáky a tanky.
O osm měsíců později se Dubček poroučel z funkce prvního muže Komunistické strany Československa a stal se předsedou Federálního shromáždění. O dalších osm měsíců později musel opustit i křeslo šéfa parlamentu, aby zamířil na velvyslanectví v Ankaře. A z něj, dva roky po okupaci, vedla jeho cesta rovnou k práci mechanizátora u Západoslovenských státních lesů. Tu bývalý generální tajemník vykonával prakticky po celou normalizaci, aniž by ovšem přestal být reformním komunistou. Prostor k dílčí realizaci mu otevřela až sovětská perestrojka spuštěná Michailem Gorbačovem.
Odložená cesta na jih
Začátkem dubna 1988 zveřejnil italský komunistický deník l'Unita obsáhlý, čtyřstránkový rozhovor, ve kterém Dubček hájil pražské jaro a požadoval radikální změnu normalizačního režimu. Reagoval tak sice zejména na slova kovaného straníka Vasila Biľaka, který ve starším interview pro německý Der Spiegel tvrdil, že reformní komunisté chystali v roce 1968 pro své názorové odpůrce internační tábory, státní moc si však Dubčekův italský rozhovor vyložila po svém – jako politikovo nejzávažnější vystoupení od roku 1969.
Když proto o pár měsíců později do Prahy přišla žádost, aby se Dubček směl zúčastnit zářijových oslav boloňské univerzity, která v roce 1988 slavila 900. výročí své existence, putovala do Itálie zamítavá odpověď. Praha se bála zájmu, který by mohl představitel „socialismu s lidskou tváří“ vzbudit – tím spíš, že měl spolu s Nelsonem Mandelou převzít čestný doktorát, navíc krátce po dvacátém výročí okupace.
Nakonec s Dubčekovým výjezdem za hranice souhlasila pod podmínkou, že se o dva měsíce odloží. „Tento kompromis se ukázal jako to nejhorší řešení právě pro vedení KSČ,“ vzpomínal později italský komunista Luciano Antonetti, který Dubčeka na jeho italské cestě doprovázel. „Kdyby byl přijel v září, zamíchal by se do davu význačných osobností z celého světa. Zato v listopadu bude centrem pozornosti pouze on – a přesně to se stalo.“
Leonid Brežněv a Alexandr Dubček
„Vrátím se, i kdybych měl přelézt ostnaté dráty“
„To je absolutní katastrofa,“ reagoval se smíchem Dubček, když před boloňským hotelem spatřil desítky zahraničních novinářů, kteří čekali na to, aby s ním mohli pořídit rozhovor. Do Itálie dorazil 11. listopadu 1988 a strávil zde čtrnáct dní. Jen Los Angeles Times, noviny z druhé strany světa, jeho pobytu věnovaly čtyři texty. Italskou cestu mapovala agentura AP. A prestižní list The New York Times napsal: Dubček přijel na Západ, zájmem je ohromen.
On sám přitom zároveň musel uklidňovat domácí politiky. Když pobýval jako velvyslanec v Turecku, cítil tlaky na to, aby se do normalizačního Československa už nevracel. Zřejmě s vědomím této zkušenosti také před odjezdem do Itálie napsal svému příteli: „Vrátím sa, i keď by som mal ísť ces ostnaté drȏty.“ A totéž zopakoval i italské tiskové kanceláři.
Zájem médií se opakoval i 13. listopadu 1988, na den přesně před pětadvaceti lety, kdy Dubček v barokním sále nejstarší univerzity Evropy převzal čestný doktorát z politických věd. Na ceremonii se akreditovaly stovky novinářů z Itálie a celého světa, zcela v rozporu s očekáváním akademiků. „Mysleli jsme, že jméno Dubček je téměř zapomenuté,“ vzpomínal později v rozhovoru pro slovenský týdeník Slovo tehdejší děkan boloňské fakulty politických věd Guido Gambetta.
Právě předpoklad, že se na Dubčeka zapomnělo, přitom představoval jeden z motivů, proč chtěla boloňská univerzita československého politika promovat. „Chtěli jsme upřít pozornost veřejnosti na lidi, kteří byli trochu zapomenutí - aby čestný doktorát obdrželi lidé, kteří nějakým způsobem trpěli porušováním svých lidských práv. A Alexandru Dubčekovi vzali politickou svobodu, i když formálně nebyl ve vězení,“ vysvětluje Gambetta. „Ve svých očekáváních jsme i my i československá strana Dubčekův ohlas podcenili. Byl obrovský.“
Podívejte se, jak Dubček v Boloni přebírá čestný doktorát.
Aula aplaudovala vestoje
V očekávaném projevu na akademické půdě Dubček citoval z Masaryka („Humanita je náš poslední cíl národní a historický“), především se ale postavil za svou liberalizační politiku v čase pražského jara a odmítl změny, kterými Československo prošlo pod vedením Gustáva Husáka. „Smyslem a obsahem našeho politického programu byla služba člověku, lidu a vyjádření úcty k všem lidským hodnotám. Chtěli jsme právě svým pojetím socialismu k nim přispět svým skromným dílem,“ prohlásil. „Bez vnějšího zásahu do situace v Československu by byla naše snaha korunována úspěchem.“
Sovětský svaz podle Dubčeka toto hnutí zlikvidoval a proměnil ho „ve dvě dekády ekonomické stagnace, sterility a morálního poklesku“. Závěrem citoval i bengálského básníka Thákura: „Tam, kde myšlenky mají svobodu, tam musí být i nesouhlas. Jestliže máte před sebou úlohu, která se dotýká celého lidstva, musíte v zájmu tohoto žijícího lidstva uznat existenci odlišných názorů.“ Zaplněná aula boloňské univerzity dojatému Dubčekovi aplaudovala vestoje.
GALERIE
Umberto Eco zdroj: ČTK
Eco, Pelikán, papež… a ruská malířka
Politikova triumfální cesta Itálií pokračovala i v dalších dnech. Během svého pobytu se sešel s vysokoškolským pedagogem a autorem Jména růže Umbertem Ecem, budoucím italským premiérem Romanem Prodim i se zástupci českého exilu – absolvoval tak například schůzku s Jiřím Pelikánem, ředitelem Československé televize v 60. letech, jenž v Itálii vydával exilové Listy navazující na slavnou tradici Literárních novin.
Dubček navštívil Assisi, Miláno, Benátky, Řím. Duchem ovšem zůstával na Východě a zřejmě i v 60. letech, jak dosvědčuje svědectví jeho italského průvodce Antonettiho: „Mezi lidmi je mu dobře a pak prožívá silné emoce, jako když u Fontány di Trevi potkává jednu ruskou malířku, emigrantku žijící v Římě. Je dojatý, že zas může mluvit rusky, 'po dvadsiatich rokoch', říká mi.“
V italské metropoli také Dubčeka čekal druhý, neočekávaný vrchol jeho cesty na Západ. Po schůzkách se zástupci akademické obce a s levicovými politiky ho 19. listopadu 1988 ve Vatikánu přijal i polský rodák, papež Jan Pavel II., který poděkoval Boloni za to, že čestný doktorát udělila degradovanému československému politikovi.
Do roka
Zpátky za železnou oponu se Dubček vrátil 25. listopadu 1988. Italské cestě svého bývalého generálního tajemníka se hned na začátku prosince věnovala i komunistická strana. Jan Fojtík ve své zprávě Dubčekův ohlas bagatelizoval s tím, že šlo o misi, kterou si přála „antikomunistická centra“ a která skončila „naprostým fiaskem“.
O rok později padla železná opona a Dubček se vrátil do předsednického křesla Federálního shromáždění.
Listopad 1989