Praha – V pravé poledne zahájila státní hymna v Hlavním sále Valdštejnského paláce poslední rozloučení s Jiřím Dienstbierem za účasti rodiny, přátel a nejvyšších představitelů státu. Mezi účastníky pietní akce patří předseda Senátu Milan Štěch, který vyzdvihl jeho nadhled, nonšalanci a schopnost sbližovat, šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg, podle jehož slov zase byl Dienstbier s Janem Masarykem vzorem ministra zahraničí. Přišli také slovenský vicepremiér Rudolf Chmel, bývalý šéf německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher nebo šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, kteří patřili mezi Dienstbierovy přátele.
„Když tě, milý Jiří, v roce 1981 pustili z borské věznice… čekalo tě před branou jedno auto navíc. StB ti nabídla, že tě odveze k západní hranici. Měli tehdy s sebou tvůj cestovní pas i s výjezdní doložkou, kterou ti jinak odpírali. Kdo by ti to vyčítal? Rozhodly se tak desetitisíce v mnohem méně vypjatých situacích… Řekl jsi tehdy pánům s fízlovskými rohy pod klobouky, ať si tu vstupenku do cizí svobody strčí zase do aktovky,“ zavzpomínal mimo jiné ve svém rozloučení Petr Pithart.
Předseda Senátu ČR Milan Štěch: „Vědomí povinnosti ke státu, stoprocentní služba veřejnosti bez ohledu na obtíže a bolest Jiřího provázely po celý veřejný život až do posledních dnů.“
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg: „Jiří Dienstbier byl vedle Jana Masaryka ten ministr zahraničí v Černínském paláci, který je a bude vzorem pro všechny budoucí ministry zahraničí a všechny české diplomaty. Jeho skromnost a statečnost, jeho otevřenost a, dovolte mi říci, láska k lidem… To ho vyznamenávalo.“
Bývalý šéf německé diplomacie Hans-Dietrich Genscher: „Je to už přes 42 let, kdy jsme se s Jiřím poprvé potkali v době Pražského jara. Koho by tehdy napadlo, že se o 21 let později uvidíme znovu jako ministři zahraničí svých zemí na německo-československé hranici, abychom společně symbolicky přestřihli železnou oponu… Milý příteli, to, že jsi nás opustil… je velkou ztrátou také pro nás Evropany, demokraty a zvláště nás – Němce. Podal jsi nám ruku, zasazoval ses o naši jednotu v době, kdy to i mnozí u nás vzdali, a to přese všechno, co Němci tvému lidu způsobili.“
Slovenský vicepremiér Rudolf Chmel vyzdvihl lidskost Jiřího Dienstbiera, který podle jeho slov z duše „nesnášel škrobenou diplomacii“. Právě tím si získal přátelství ostatních diplomatů a ministrů zahraničí. „Být demokratem znamená nemít strach. Tohoto kréda se Jiří Dienstbier nevzdal ani v nejtěžších časech. Odstraňovat strach z vědomí jednotlivců i celého společenství byl jeho úděl i tehdy, když se společnost adaptovala na oportunitu a amorálnost,“ zdůraznil slovenský vicepremiér.
Slova Jiřího Dienstbiera z listopadu 2010, která zazněla ze záznamu při posledním rozloučení:
„Kdybych neměl celý život smysl pro humor, včetně sebeironie, musel bych se přece dávno zastřelit nebo oběsit. (smích) Copak by se dalo žít jinak…“
Pražský arcibiskup Dominik Duka ocenil osobní statečnost Jiřího Dienstbiera a v duchu římskokatolického vyznání svěřil jeho duši do rukou božích. „Věřím, že dobrý a spravedlivý Bůh tě přijme, protože tvůj život a tvé kroky překračovaly horizont pouhé všednosti, prostřednosti a sobeckosti… Ať zazní slova, s nimiž odcházeli mnozí – Requiem aeternam. Odpočinutí lehké dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Na shledanou,“ rozloučil se Dominik Duka.
Památce Jiřího Dienstbiera se dnes dopoledne přišlo poklonit do Senátu na pět stovek lidí. Mnozí z nich k rakvi vystavené na katafalku v Hlavním sále Valdštejnského paláce pokládali květiny. Svou soustrast s úmrtím jednoho z představitelů sametové revoluce vyjádřili i v kondolenčních listinách, které už od středy zaplnily stovky podpisů.
Vzpomínka Václava Havla
Na svého souputníka v boji za demokracii v Československu zavzpomínal i Václav Havel. Vedle letité spolupráce byli totiž společně (ještě také s Václavem Bendou) ve vězení Heřmanicích.
"Ve vězení, kde člověku přirozeně z podstaty věci hrozí pocity beznaděje, zoufalství, smutku, byl (Jiří Dienstbier) ten, kdo dovedl rozhánět chmury a na všem se pokoušel najít humornou a absurdní stránku věci. Šířil kolem sebe – a za to bychom mu měli být vděční – dobrou náladu.
Václav Benda se považoval za představitele tvrdé pravice, Jirka Dienstbier naopak vždycky zdůrazňoval svoji levicovost a já jsem se vznášel kdesi mezi tím, dnes by se řeklo ve středu. Ale ty naše rozpravy měly kamarádského a přátelského ducha, jakého bych přál současné politice - aby taková atmosféra vzájemného respektu byla mezi lidmi, kteří mají i třeba diametrálně odlišné názory."
