Praha - Úspěšnost fyziodetekčního vyšetření, označovaného spíše jako detektor lži, je často stoprocentní. Rozhodující jsou však dobře formulované otázky, které musí vyšetřovaného dostat do stresové situace a pocitu ohrožení. Známou kriminalistickou metodu takto přiblížil ředitel Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Jiří Straus, který byl hostem Studia 6. Tímto netradičním způsobem teď mimochodem hodlá ředitel Bezpečnostní informační služby Jiří Lang zjistit, kdo z jeho agentů v nedávné době vynesl záznam přísně tajné porady.
Detektor lži: Cílem otázek je člověka vystresovat
Straus: Vyšetření je náročné na čas a formulaci otázek (zdroj: ČT24)
Známý a ve společnosti už zažitý pojem „detektor lži“ je podle Strause jen laický termín. Odborně se tato metoda nazývá polygrafické vyšetření, případně fyziodetekční vyšetření, které v sobě zahrnuje jednak ono polygrafické vyšetření a navíc i hlasovou analýzu. Tato standardní kriminalistická metoda se v tuzemsku používá už od 70. let 20. století. Její pomocí lze odhalit, na které otázky vyšetřovaná osoba neodpovídá pravdivě nebo zcela pravdivě, případně zda něco zatajuje.
V klasické kriminalistice se vyšetření provádí snímáním frekvence dechu i tepu a měřením krevního tlaku a kožně-galvanického odporu kůže. K tomu se přidává anylýza hlasu, která snímá napětí na hlasivkách. Vyšetřovaná osoba pak odpovídá na otázky formou ano/ne. „Vyšetření je velice náročné na čas a na formulaci otázek,“ dodává Straus s upřesněním, že pokládání otázek běžně trvá 150–180 minut.
GALERIE
Vyšetření na tzv. detektoru lži zdroj: ČT24
Právě formulace otázek je podle ředitele Strause stěžejní součástí úspěšného vyšetření. „Pokud je prováděno na standardizovaném pracovišti, které je u nás na Kriminalistickém ústavu, tak ty výsledky mají velmi vysokou výpovědní hodnotu a jsou velmi vysoce využitelné. V mnohých případech se to blíží až stoprocentní úspěšnosti,“ dodává. Připouští však, že samotná představa vyšetření vyvolává v dotyčném organismu stres ještě před započetím dotazování.
Otázky se opakují i padesátkrát, vyšetřovaný je předem zná
Baterie otázek obsahuje jednak neutrální otázky, na které vyšetřovaný odpovídá ano/ne, a pak tzv. kritické otázky, které se v průběhu celého vyšetření mohou mnohonásobně opakovat v různých obměnách. Přístroj pak snímá skrze čtyři kontaktní body (2 prsty, hrudník, pas, paže) fyziologické reakce vyšetřovaného. „Na začátku ten člověk není úplně v klidu, je nervózní. Ale pokud se ty otázky během tří hodin opakují, tak se nervozita uklidní a snímají se zejména reakce na kritické otázky,“ doplňuje Straus.
Veškeré otázky, které jsou v průběhu vyšetření kladeny, si dotyčná osoba může předem prostudovat. To má podle Strause dva zásadní významy. Vyšetřovaný jednak ví, že na každou otázku může odpovědět ano/ne, a není tak možné, aby se v ostrém dotazování vymlouval na neporozumění otázce. Navíc pokud případný pachatel něco zatajuje, tak dobře ví, kdy přijde jeho kritická otázka. „Všechny ty funkce gradují a postupně se zvyšují. Po té otázce pak padají dolů. Otázka se může v nějaké podobě opakovat padesátkrát,“ přibližuje ředitel ústavu.
Podle Strause se však v kriminalistické praxi ani literatuře neprokázalo, že by někdo dokázal vlastním vědomím ovlivnit výsledky vyšetření. Jediný neúspěch fyziodetekčního vyšetření prý spočívá pouze v chybně kladených otázkách. „Otázky musí být formulovány tak, aby dotyčného vyšetřovaného trošičku rozhodily, dostaly ho do fyziologické reakce, stresu a strachu, že je ohrožen a že mu o něco jde,“ upřesňuje Straus a dodává, že nejvhodnější je formulace otázek umožňující odpovědi ano/ne.