Dřív jsme se báli, že demokracie není, teď se bojíme o její stav, možnosti oslabení nebo dokonce rozpadu. Demokracie zkrátka tak trošku zakopává, otázka je, zda jí můžeme naučit lépe chodit, anebo je to její skrytá vada, případně důsledek tlaku globálních trhů, které vnucují demokratickým vládám své vlastní rozhodnutí. Odpovědi hledali hosté ve Fokusu Václava Moravce.
Demokracie: Dříve jsme se báli, že není. Nyní, aby stále byla
Fokus Václava Moravce (zdroj: ČT24)
Stále více jsou všem patrné nedostatky a slabiny demokracie. Podle politologa Jacquese Rupnika globální trhy, zvláště po poslední finanční krizi, vnucují demokratickým vládám rozhodnutí, která se příčí jejich voličům. Řecko přitom může být toho krajním případem. K tomu ještě připočítejme boj proti terorismu, kdy záleží na tom, jaká opatření přijmeme a kde budou jejich hranice. „V poslední době přemýšlím o demokracii v kontextu toho, co prožíváme, tedy uprchlická krize, teroristické útoky v Paříži, a co to dělá s naší demokracií,“ říká.
Najednou se do popředí dostává něco jako politika emocí, kdy potřebujeme něco rychle vyřešit, a už to není racionální diskuse o tom, jaké je to nejlepší řešení.
Když padala Berlínská zeď nebo se hroutily autoritativní režimy, bylo to sice podle Rupnika podobné, ale přesto jiné. Míní, že tehdy to byla politika naděje, dnes je to ale politika strachu, obavy. „Rok 1989 znamenal nejen demokratickou revoluci, ale i naději, že politika se může dělat i jinak. Dnešní zjištění je daleko prozaičtější. Vidíte strany, které těží z politiky emocí a nabízející jednoduché řešení na složité otázky, které zpochybňují samotné základy demokracie,“ vysvětluje Rupnik.
Fokus
Současná demokracie má své vnitřní problémy, míní mnozí. V posledních pěti letech totiž nabyly na síle některé zásadní problémy. Jednak zmíněná politika emocí v kontextu s nástupem terorismu, a tedy to, že potřebujeme najednou nová opatření. Jako třeba změnit ústavu, omezit jisté svobody nebo cenzuru na internetové stránky.
I s demokracií zahýbala finanční krize
Druhá obava pak podle Rupnika souvisí s tím, co se děje od hospodářské finanční krize od roku 2008. Ukazuje se, že globální trhy, které jsme „příliš snadno“ spojovali s růstem demokracie, kdy někteří mluvili i o takzvané tržní demokracii, nemusí jít vždy stejným směrem jako demokracie. Ilustrovat to lze na řecké krizi.
Rupnik konstatuje, že Řecko si zvolilo vládu, která byla proti úsporným balíčkům, které chce eurozóna, přesto byly prosazeny. „Dokonce proběhlo referendum, které řeklo „ne“ balíčku, a přesto ho mají. A já si myslím, že ten balíček byl rozumný, ale tady najednou rozumná opatření, která nabízejí experti, jsou nuceny lidem, kteří ho odmítli. A tady je určitý demokratický problém, byť v krajní podobě, ale myslím, že to platí obecně,“ říká.
Naše vlády mají čím dál tím více užší mantinely, v globálním světě. Střídá se pravý střed a levý střed, ale ty rozdíly v politice jsou velice omezené.
Třetí obava se týká střední Evropy. Z různých zemí přicházejí signály, které nevyznívají pro demokracii dobře. „Sleduji, co se děje v Maďarsku od nástupu vlády Viktora Orbána, nyní polské volby a první signály, které dostáváme z této strany. V obou případech jde o silné tlaky, že je potřeba omezit jisté pravomoci neutrálních institucí, s tím, že k tomu mají demokratický mandát,“ říká.
A upozorňuje, že demokratický mandát není jen mandát od voličů, ale jsou tam také jistá ústavní pravidla a normy, která jsou tam proto, aby omezili moc těch, kteří byli voleni. „Demokracii já posuzuji ne podle toho, jak zachází s většinou, ale naopak s menšinou - to je test pro demokracii,“ dodává.
Na Shakespearovi mě nejvíce zajímá to, že politika v jeho hrách je konkrétní střet lidí s konkrétními mocenskými zájmy. Jinými slovy, on předběhl svou dobu, protože tehdejší historie byla chápaná teologicky, že prozřetelnost rozhodne. Ale v jeho hrách je to na lidech, jak to dopadne, ale zároveň zůstává i naděje, že se to může zlepšit. A s touhle nadějí já žiju i co se budoucnosti demokracie týká.
V Česku roste poptávka po „vládě pevné ruky“
S roky, které už uplynuly od sametové revoluce, přibývá v Česku nespokojenosti s tím, co přinesla. Zatímco v roce 2004 bylo s demokracií rozhodně nespokojeno sedm procent lidí, loni se už toto číslo více než zdvojnásobilo. Stejně klesá důvěra v ní jako „lepšího než jakéhokoli jiného způsobu vlády“. Před deseti lety takhle demokracii vnímalo 5 procent lidí, teď už méně než polovina, 45 procent.
A spolu s tím, jak roste naše rozčarování z demokracie, rostou v nás i pocity nespravedlnosti a nerovnoprávnosti. Na otázku „Je u nás s lidmi zacházeno rovnoprávně a spravedlivě?“ odpovídá „rozhodně ne“ celá čtvrtina lidí. Před deseti lety takhle odpověděla jen osmina obyvatel České republiky.
Ve společnosti zároveň sílí i stesk po komunistickém režimu. Návrat k němu si v roce 2004 přálo dvanáct procent lidí, v roce 2014 osmnáct. Poptávka začíná růst i po vládě silné ruky. Že „za určitých okolností může být autoritativní režim lepší než demokratický“ si myslí už každý třetí občan. Před deseti lety to byl každý pátý.
Z toho mimo jiné plyne, že demokracie je velmi křehký systém, zranitelný, jsou tady ekonomické tlaky, vnější i vnitřní slabiny. „Je to loď, do které neustále zatéká voda, vy tu vodu neustále vyléváte a snažíte se to udržet nad hladinou, a víte, že je to sysifovská práce a že to nemá konce,“ říká Rupnik. Podle něho jsou ale lidé na krize již zvyklí. Je však fakt, soudí mnozí politologové i politici, že v celé Evropě se šíří něco, co zpochybňuje základy liberální demokracie.
V demokracii není nikdy nic vyřešeno, to je její slabina i síla
Co je tedy demokracie v současnosti? Pořád je to vláda lidu, moderní demokracie znamená v tomto ohledu hlavně institucionalizaci a permanentní proces, což však vede k nedočkavosti, kdy lidé mají pocit, že věci jdou pomalu. A také někdo ty instituce ovládá, takže může dělat chyby, neboli může být těžkopádný. „Dohromady to tak může dělat dojem, že demokracie neumí dobře a rázně reagovat: proto ta permanentní chuť po vládě silné ruky,“ vysvětluje politolog Rupnik.
Politolog Jacques Rupnik
„Jak by se tedy měl chovat demokratický politik, když lid začne vyžadovat nějaká opatření, která by vedla k destrukci demokracie?“ – táže se host z publika. Podle Rupnika si prostě musí uvědomit, že lid nemá vždy pravdu. „Má většinu, ale neznamená, že má pravdu. Odpovědnost politika je nejít jen směrem, který chce většina, protože ta může být vybičována mediálním světem,“ říká. Podle něj politik má hájit také určité stanovené hodnoty liberální demokracie a respektovat práva menšin.
- Osm procent lidí si myslí, že se strany o mínění lidí zajímají jen v době voleb. Stejné procento dotázaných, že jsou zkorumpované.
- Osmdesát jedna procent lidí je přesvědčeno, že se politické strany zajímají především o výhody a zájmy svých členů.
- Tři čtvrtiny dotázaných pak soudí, že strany rozdělují veřejnost a 69 procent, že kritizují jedna druhou, ale že jsou ve skutečnosti všechny stejné.
- Zdroj: Průzkum CVVM z roku 2013
Dobrá politická strana? Formuje se zdola
Předpokladem dobré politické strany je podle zastupitele Hlavního města Prahy (Česká pirátská strana) Jakuba Michálka spontánnost. Konkrétně to znamená, že se lidé začali scházet jednoduše proto, že chtěli společně řešit nějaký problém či situaci. S tím souhlasí i bývalý pražský primátor Jan Kasl, podle kterého je základem pro fungování politických stran právě to, že neztratí vazbu na to, odkud vzešly. „Každé téma se nejdříve diskutuje uvnitř skupiny, pak se stává politickým tématem, a když to tak je, pak neztratí důvod existence,“ říká Kasl.
Problém je podle Michálka nyní především v tom, že se na politiku díváme jako na velice ojedinělý prostor, kde by měla fungovat demokracie. „Přitom ve škole nefunguje, v rodině také ne, v práci také ne, ale teď se tady všichni těšíme na to, že začne fungovat v politice,“ vysvětluje.
Pouze 65 % lidí je přesvědčeno o tom, že ti, kdo vstupují do politiky, chtějí řešit problémy ve společnosti.
Hosté Fokusu Václava Moravce se shodli na tom, že současná demokracie trpí i tím, že místo tradičních politických stran vznikají hnutí. „Demokracie trpí tím, že se chce řídit jako firma, že se ,to‘ prostě udělá, že se nebude žvanit v parlamentu. To poškozuje parlamentní demokracii,“ říká Kasl s tím, že by ale na druhou stranu hnutí neodsuzoval, protože se z něho může stát nakonec tradiční strana. „Hnutí může pochopit, že se musí dlouho diskutovat, že to je někdy úmorné, ale že musím přesvědčit protivníka i spolustraníka. A ne tím, že já to platím, tak já to rozhoduju,“ dodává.
Historik Vilém Prečan
Podle historika Viléma Prečana má demokracie přirozeně své kořeny, ale není to něco, co žije jen samo ze sebe. „Je nutno o to usilovat, k demokracii musí být lidé také vychovávání, i ve škole. To je jako se svobodou,“ konstatuje. Podle něho je jako vzduch: to, že není, si uvědomujeme, až když ji ztrácíme. Proto i demokracie je něco, o co musíme pečovat. A lidé, ti podle něho jednají až tehdy, když už je krize za dveřmi, nebo když už vypukla.
Diplomat Petr Kolář k tomu dodává, že je potřeba si také uvědomit, že demokracie a svoboda, která s ní souvisí, je především o odpovědnosti. „A to je strašně těžké a ono se to ne každému chce, proto je to těžké,“ míní. A v tomto kontextu také zmiňuje, že nelze pouze jen mluvit o ekonomickém růstu a čerpání dotací a zapomínat na podstatu a na hodnoty, které lidi k prosperitě dovedly.