Praha - Katolická intelektuálka a vystudovaná psycholožka Dana Němcová patří mezi nejvýraznější ženské tváře českého disentu. Organizovala podporu pro Plastic People of the Universe, stála u vzniku Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pro své protirežimní postoje byla za normalizace opakovaně perzekvována. Svých kroků však nelitovala ani před listopadem 1989, ani později, neboť – jak sama říká – nechtěla žít ve lži.
„Nebylo to nic metafyzického, ale něco velice reálného. Potřeba říct: 'Tak dost, nebudu žít ve lži!' To je jedna deviza, která by se neměla vytratit,“ shrnovala Dana Němcová později hlavní motivaci pro to protivit se vůli normalizačního režimu; odkazovala se tak na Jana Patočku, vlivného českého filosofa, který patřil mezi první mluvčí Charty 77 a který zemřel po výslechu Státní bezpečností.
Zprvu přitom mnoho nenasvědčovalo tomu, že by se katolická intelektuálka mohla dostat do okruhu českého undergroundu. Němcová (ještě jako Valtrová) začala v roce 1953 studovat na Karlově univerzitě psychologii se specializací na psychologii dětskou a klinickou. Zde se také seznámila se svým pozdějším manželem, psychologem a filosofem Jiřím Němcem. Studia ukončila v roce 1958 a výrazný zvrat v jejím životě měl přijít až o více než deset let později, ačkoli, jak sama říká, „okruh desperátů“ okolo sebe „měla odjakživa“. Ani v uvolněných šedesátých letech totiž státní moc nesympatizovala s představiteli náboženského života, k nimž Němcová stejně jako její muž tendovali.
Charta 77 jako způsob, jak si zachovat identitu
V roce 1976 komunistická policie zatkla členy nonkonformní undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Němcová, která už tehdy měla zkušenost s policejním zásahem proti jejich fanouškům, začala sbírat podpisy mezi protirežimně orientovanými osobnostmi na podporu kapely – spolu s Janem Patočkou tak získala například podpis básníka Jaroslava Seiferta.
Reakcí moci byla výpověď ze zaměstnání; Němcová už propříště nesměla pracovat jako psycholožka pro děti s vadami sluchu a řeči. „Abych je náhodou nezkazila,“ dodala sama v rozhovoru pro projekt Paměť národa.
Z podpory „Plastiků“ se na konci roku 1976 zrodila Charta 77. „V době, kdy lidi mezi sebou diskutovali a uvědomovali si, že vlastně proces, který je proti nim veden, je proces vykonstruovaný na základě politické potřeby, politické poptávky zlikvidovat toto hnízdo, tak zazněla jako motiv myšlenka zákonnosti,“ vzpomínala později Němcová. „Lidé, kteří víc politicky uvažovali, zkonstruovali nosnou myšlenku Charty, na které jsme se potom dohodli všichni: že jako občané cítíme odpovědnost za to, co se v této zemi děje, a že její nezákonnosti budeme monitorovat a budeme o nich informovat veřejnost, ať už českou, nebo světovou.“
Spolu s manželem patřila Dana Němcová mezi první signatáře, v Chartě 77 podle svých slov viděla cestu, jak si v husákovském zapomnění „zachovat identitu, důstojnost“ a jak se vyhnout všem „oportunním postojům a nárokům“. Propříště už směla pracovat jen jako uklízečka nebo domovnice.
Dana Němcová: „Člověk by měl být odpovědný za svoje postoje a za společnost, ve které žije a která s ním nějak souvisí. Nejsme jenom individua, ale žijeme v nějaké tlupě, a nějaká pravidla by měla být, pravda by přeci jenom měla platit. Přesto, že je posmívaná i v současné době.“
Zazvonění zvonku? Kopnutí koně, říká Němcová
K prvnímu výslechu si ji Státní bezpečnost povolala v den jejích třiačtyřicátých narozenin 14. ledna 1977 a v následujících letech se opakovaly – stejně jak domovní prohlídky. „Člověk si nemohl být nikdy jistý, kdy to vlastně přijde. A když v pět hodin ráno zazvonil zvonek, tak to bylo, jako když vás kopne kůň. Dlouho jsem se nemohla zbavit pocitu, že jakékoliv zvonění je vlastně zlověstné, přestože se potom ukázalo, že to tak vlastně nemusí být,“ vraceĺa se Němcová později do časů normalizace.
Nezávislé aktivity ovšem neukončila - rok po vzniku Charty se podílela na vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), byla zatčena a šest měsíců strávila ve vazbě. Až na podzim 1979 ji podmínečně propustili s nálepkou té, která podvrací republiku. „Chtěli, abych prohlásila, že lituju, co jsem dělala. To prohlášení mělo vyznít jako kajícné, aby se nade mnou mohli slitovat. Ale vzhledem k tomu, že protest ze zahraničí byl dost silný, já jsem byla nemocná, matka sedmi dětí, tak nakonec to dopadlo tak, že jsem dostala dva roky na pět let jako podmínku,“ řekla ke svému zadržení. Jiní členové výboru ovšem takové štěstí neměli; Jiří Dienstbier byl odsouzen ke třem rokům, Václav Benda ke čtyřem a Petr Uhl k pěti letům vězení.
O Listopadu: „Zmrzlí jsme byli jako drozdi“
Přelomový rok 1989 zastihl Němcovou v úloze mluvčí Charty 77. Dlouho ale nevěřila tomu, že by období, které začalo lednovým Palachovým týdnem, mělo být pro komunistickou stranu posledním. Přesvědčovat ji začaly až zásahy proti stále častějším demonstracím a masový útěk východních Němců, kteří k němu využívali pražskou ambasádu západního Německa.
Sametovou revoluci podle svých slov z řečnických tribun prožívat nechtěla. „Chtěla jsem být mezi těmi lidmi a sledovat jejich reakce, postoje, emoce. To bylo něco fantastického. Zmrzlí jsme byli jako drozdi, ale současně jsme byli i nažhavení,“ vzpomíná. „Když jsem stála na rohu Jindřišské a Václavského náměstí, z Jindřišské se ozývalo: 'Už jsme tady, už jsme tady!' To šli z ČKD dělníci. Tak jsem si říkala: 'Je to doma, je to dobrý'.“
Hektické dny končícího listopadu a začínajícího prosince využila především k tomu, aby překotné dění vysvětlovala mimo hlavní město. „Jezdila jsem po venkově, protože mi bylo jasné, že ty lidi koukají jak blázni, co jsme se to v té Praze zbláznili, co se děje,“ uvádí s tím, že mezi obyvateli měst v revolučních dnech pulsovala energie, aktivita a chuť měnit situaci. „Myslím, že jsme promrhali spoustu lidského potenciálu, který čekal na příležitost, a ne jen kvůli osobnímu prospěchu, ale také kvůli tomu, že lidi byli ochotní pro společnost něco udělat.“
Po listopadu 1989 Němcová krátce působila jako poslankyně Federálního shromáždění, stála také v čele správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové. V neděli 17. listopadu 2013 v pražském paláci Žofín spolu s Felixem Kolmerem, Jiřím Stránským a Františkem Wiendlem převzala cenu Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.
Další informace o životním osudu Dany Němcové mohou zájemci najít na stránkách Paměť národa.
