Žijeme hlavně ve městech, přitom vůbec nejvíc je ale v České republice malých obcí, tedy těch, které mají mezi dvěma až pěti sty obyvateli. Český venkov je však stále pro Čechy místem, kde mají k sobě lidé nejblíže a pomáhají si, vyplynulo z výzkumu Ministerstva pro místní rozvoj. Přesto však Česku chybí určitá ochota se sdružovat a řešit problémy společně. A začíná to už od lokální úrovně. Důvodem je zřejmě obrovská ztráta důvěry, shodli se hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Malé velké Česko.
Češi: Žijeme společně, ale málo si vzájemně věříme
Češi: Žijeme společně, ale málo si vzájemně věříme (zdroj: ČT24)
Žijeme hlavně ve městech. I když vůbec nezapočítáme Prahu, bydlí v obcích nad pět tisíc obyvatel více než polovina české populace. A další čtvrtina v obcích nad tisíc obyvatel. Přitom vůbec nejvíc je v České republice malých obcí, tedy obcí, kde žije mezi dvěma až pěti sty obyvateli. Ty tvoří třetinu všech sídel. Naopak těch největších jsou pouhá čtyři procenta.
Proč lidé tedy stále nejvíce žijí ve městech, když máme nejvíce malých obcí? Je mezi městem a venkovem opravdu velký rozdíl, nebo se hranice stírají? A jaký to má dopad na jejich obyvatele? Podle sociálního geografa Luďka Sýkory se mezi těmito dvěma místy objevilo něco nového, a to sice určitý „meziprostor“.
Před 25 lety byl na první pohled znát ve fyzickém prostoru rozdíl mezi městem a venkovem, míní mnozí odborníci a Sýkora souhlasí. Když jsme dříve vyjížděli z města na chaty, opouštěli jsme hradbu panelových sídlišť s pěti- či šestipatrovými paneláky a před námi se otevřela volná krajina, malá sídla, do kterých se neinvestovalo, odkud lidé dojížděli za prací do měst.
„Podívejme se nyní do okolí našich měst. Jsou plná nových satelitů, nové bytové výstavby, kolem dálnic najdeme nové skladovací a průmyslové zóny, maloobchod. Objevil se nám tady meziprostor mezi venkovem a tím kompaktním městem,“ vysvětluje Sýkora.
Ale není podle něho pravda, že by to byl důsledek nějakého trendu „únavy“ z městského života. „Spíše bychom se měli zamyslet nad polohou v rámci životního cyklu. Tak zatímco mladí přicházejí do měst, tak ti z nás, kteří mají děti, najednou uvažují o tom, kde s nimi bydlet. A mají-li na to peníze, tak si staví domy v satelitech. Ale je to venkov?“ zamýšlí se.
Sklady a satelitní obce z leteckého pohledu
Zmíněný meziprostor může být sám o sobě jak pozitivní, tak negativní, míní Sýkora. Pozitivní je na něm podle něho to, že se otevřela možnost bydlení v rodinném domě, což za socialismu bylo velmi omezené. „Negativa ale mohou spočívat v tom, že se lidé stěhovali do míst, kde nebyly služby, jako na sídlištích, kde nebyla dostatečná dopravní infrastruktura, a to jsou možná nedostatky, se kterými se potýkáme nyní a asi i v dalších desetiletích potýkat budeme,“ míní.
Architekt Vávra: Satelitům chybí hierarchie prostoru
Podle architekta Davida Vávry satelitní městečka a sídliště mají ještě jeden velký problém, a to chybějící hierarchii prostoru. „Ano, jsou tam katalogové baráky, ty se ale časem přestaví, ale ty pozemky se už nikdy nepřeparcelují. Není tam hierarchie prostoru, abychom vnímali střed obce, hlavní tepnu, vedlejší tepnu, rohový dům. A a to je daleko větší jizva, než jsou nějaké skladové haly,“ vysvětluje změny z pohledu architekta Vávra.
Pokud to shrneme, tak města vítězí a dlouhodobě ještě vítězit budou. „Nabízí totiž rozmanitost, různorodost, volbu a to se odráží v tom, kdo do měst přichází. Jsou to mladí lidé. Protože chtějí práci, chtějí se bavit, chtějí službu, chtějí anonymitu, chtějí se vyvázat ze sociální kontroly rodičů či komunit, ve kterých vyrůstali,“ Sýkora.
Do budoucna se však může mnohé změnit. Sýkora se obává, že Česko ztratí jednu vlastnost, která se pořád zatím drží, a to, že český venkov je spojen s malými městy, malými pracovními trhy. To, že lidé z malých obcí jezdí pár kilometrů do práce a do škol do okolních větších obcí.
„Ekonomická logika říká, že se pracovní místa dlouhodobě neudrží ve všech těchto místech. Bojím se, že ekonomickým tlakům se nebude moci bránit,“ vysvětluje.
Česko je svým způsobem vlastně unikát, protože obce do tisíc obyvatel tvoří 77 % obcí Česka, což patří v rámci EU k nejvyšším hodnotám. V 16 evropských zemích dokonce vůbec neexistují obce pod tisíc obyvatel.
Celkově eviduje Český statistický úřad v České republice 6 254 obcí a čtyři vojenské újezdy. Nových obcí výrazně přibylo po roce 1989, kdy se začaly odtrhávat původní samostatné obce od větších administrativních celků. Proč tomu tak je?
Pithart: Češi nemají dostatek důvěry
To, že se po listopadu roku 1989 vše spíše odtrhávalo, považuje právník a filozof Petr Pithart za přirozené, neboť mnohé střediskové obce vznikaly administrativně, silou. „Ale já jsem pak čekal, že přijde čas, kdy se proud obrátí a kdy budou obce své síly sdružovat,“ konstatuje Pithart. Jenže to se nestalo.
„Zažíval jsem to jako venkovský senátor, kdy v pondělí jsem nabýval vždy optimismu a síly, že bude lépe, v úterý, středu a čtvrtek to ze mě vyprchávalo, ale věděl jsem, že zase přijde pondělí… A všude jsem se ptal, já jsem měl v obvodě 147 obcí, proč se nedáte dohromady, proč to každý rve sám. Ano, daly se občas dohromady, když třeba stavěly plynovod či stezku, ale to byly jen ad hoc účelová spojenectví, ale k tomu procesu, ke kterému došlo v západní Evropě, tady vůbec nedochází. A v tom je obrovský rozdíl mezi námi a ostatními,“ říká.
Letohrad
Podobně je na tom podle něho i Slovensko a Francie. „Napadá mě, že Francie i my, ačkoliv si to spousty lidí nemyslí, jsme vysoce centralizované země a že to možná s tím nějak souvisí. Ale to hlavní, s čím to souvisí, a to je velký malér, to je to, čeho jsme nejvíce prohospodařili – důvěry. Máme její deficit,“ vysvětluje Pithart.
Když se ptá obcí, proč se nedají dohromady, vidí, že větší by se možná s menšími dohromady i daly, ale ty menší říkají ne. Nevěří. „A to začíná někde u manka sebedůvěry nás našinců. Vyšší patro je pak nedůvěra k úřadům, nedůvěra ke společným akcím. Prohospodařili jsme i ekonomický kapitál, ale největší je to sociální manko, ten kapitál důvěry,“ konstatuje.
Takže přesto, že řadu měst či obcí trápí společné problémy, nejsou je schopny řešit společně.
Dobří komunální politici by měli být zdrojem pro politické strany
Dalo by se ale usoudit, že velké množství komunálních politiků, které v Česku vzhledem k jeho rozdrobenosti jsou, je dobrou půdou pro politiku krajskou či centrální. Ale ani tady to tak nefunguje.
„To by bylo možné říci za předpokladu, že by ty politické strany, které ovládají poliku ve větších obcích nebo na celostátní úrovni, čerpaly z kvalitních lokálních politiků z malých obcí. Ale my si musíme uvědomit, že tam to jsou často nestraníci. V malých obcích to jsou v podstatě nezávislí politici, kteří jdou do voleb se svým jménem a nejsou za žádné strany,“ vysvětluje politolog Tomáš Lebeda.
Souhlasí však s tím, že se jedná o skutečně obrovský potenciál pro politické strany. „Ale zatím se mi nezdá, že ho chtějí využívat,“ dodává.
Pithart také připomíná, že od roku 1989 ubylo tisíce členů politických stran a tento proces stále pokračuje. Politické strany neumějí být dostatečně věrohodné, proto ten potenciál zůstává nevyužitý. „A to přesto, že jsem viděl skvělé lidi a že se věci dají udělat i na malé obci rychle a ke všeobecné spokojenosti. Ale je to, jako by tam nefungovalo to spojení nahoru,“ zamýšlí se. A Lebeda s ním souhlasí.
„Mně se zdá, že rozlišujeme mezi malou, komunální a tou velkou, parlamentní politikou, a ono ve skutečnosti leží dělítko jinde. Mezi politikou ve velmi malých obcích a politikou v těch středně velkých městech, velkoměstech a celostátní. V malých obcích je to záležitost jednotlivců, až v těch větších je to soutěž politických stran. Také vidíme, že v malých obcích má starosta maximálně jednu úřednici a musí dělat vše a na jeho schopnostech záleží, jak obec vypadá. On je tam úředík, projektový manažer a vše okolo. Kdežto ve městě rozhodnou politici, ale záleží, jaký mají pod sebou pak aparát,“ vysvětluje Lebeda.
Loučná pod Klínovcem, jedno z nejmenších českých měst
Česko jako „puklá země“?
Petr Pithart používá pro Českou republiku v souvislosti s politikou sousloví „puklá země“. Co si pod tím představit? Podle Pitharta lze pozorovat, že puklá je nyní i Amerika nebo Velká Británie. Jde o to, že jsou tady dvě populace. Jedna, která těží z příležitostí globalizace a informačních technologií mnohem více, a pak ti, kteří z toho nemají nic. Zkrátka jde o to, že se benefity nerozdělují rovnoměrně.
„A ti, co mají pocit, že zůstávájí mimo, že nemají šanci, začínají volit nesmyslně, bláznivě. To je to, čemu říkám, že země puká. A nesouvisí to jen s charakterem osídlení, ale s tím, že jsme nedokázali zařídit, aby globalizace byla spravedlivější. Ale myslím si, že ani být nemůže a že tak budeme svědky toho, čemu se nyní říká lokalizace. Tedy protiváhy, kdy vznikají nějaké regiony, větší celky, které jsou protiváhou globalizace,“ říká Pithart.
Už předchozí české volby ukázaly, že města mohou volit jinak než vesnice. To se projevilo i u brexitu, kdy anglický venkov chtěl něco jiného než velká města. Podle Lebedy je to v Česku jev již setrvalý, ale příčina je zde jiná.
Zatímco britský venkov je konzervativní a města spíše směřují k liberálnímu smýšlení, jsou tedy většinou levicová, sociálně demokratická, u nás je venkov spíše levicový a města pravicová.
„U nás je to dáno politickou i ekonomickou transformací, která nedopřála venkovu tolik příležitostí jako městům. Je otázka, zda za tu dobu, co proces běží, si česká politická reprezentace uvědomila tento problém a zda ho chce řešit. Protože jestli se to bude prohlubovat, tak skutečně nejen z venkova, ale i z regionu a z velkých měst budou odcházet vzdělaní lidé a regiony budou přicházet o velmi důležitou součást své společnosti. A to je problém,“ zdůrazňuje Lebeda.